22. února 2017 13:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Špína za nehty bluesmana Otise Taylora je pravá

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Otis Taylor | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Otis Taylor | foto: Evan Simone

Přestože se stal světovou bluesovou hvězdou až po padesátce, patří dnes Otis Taylor k nejslavnějším představitelům tohoto stylu. A také jedním z jeho nejoriginálnějších tvůrců. Potvrzuje to i na novém albu Fantasizing About Being Black.

Otis Taylor sice hrával už v 60. a 70. letech, pak ale na dlouhou dobu na hudbu zanevřel, a vykonával z „bluesového hlediska“ až nepatřičná zaměstnání: byl obchodníkem s uměním a starožitnostmi a dokonce také cyklistickým trenérem. V roce 1996, jako osmačtyřicetiletý, vydal debut Blue-Eyed Monster, ovšem na hvězdnou dráhu si našlápl až pátým albem Truth Is Not Fiction, jež vydal vlivný label Telarc. Od té doby získal řadu bluesových ocenění a sjezdil celý svět. Několikrát vystupoval i v ČR, naposledy jako hlavní hvězda uzavíral v roce 2014 festival Blues Alive v Šumperku.

Bluesový intelektuál

Blues by se mohlo zdát být natolik úzce vymezeným a snad i vyčerpaným žánrem, že v něm už není příliš prostoru pro osobitost. Otis Taylor je ale ukázkou toho, že i dnes lze být originálním a okamžitě snadno poznatelným bluesmanem. Ve svých textech se zabývá převážně společenskými tématy, traumatem mnohasetletých sporů černo-bílé Ameriky, hudebně staví na velmi syrové podobě blues, která má hodně společného s rytmickými groovy afrického kontinentu.

Tyto hluboké předotrokářské kořeny byly silné i u Johna Lee Hookera, za jehož pokračovatele bývá Otis Taylor občas považován. není to však zcela přesné. I na nové desce sice najdeme skladby, které používají „hookerovské fóry“, třeba Tripping on This, ale celkově je Taylorova práce s oněmi prastarými, autentickými prvky mnohem sofistikovanější.

Spočívá nejen v nenásilném propojování různých dalších příměsí, ale také aranžérských fines, které přináší plejáda jeho spolupracovníků počínaje houslistkou Anne Harrisovou přes kornetistu Rona Milese až třeba po fenomenálního slidekytaristu Jerryho Douglase. Ten zbrázdil svým klouzavým nástrojem závěrečnou píseň Jump To Mexico, která z alba vybočuje přímo žánrově - bluesové album jejím prostřednictvím uzavírá ryzí americana.

Otis Taylor prostě není žádný insitní umělec z bavlníkových plantáží, je to v podstatě bluesový intelektuál. Působí ostatně i jako pedagog, vede workshopy o afroamerické kultuře. A jeho hudba je - přes veškerý nepřeslechnutelný „feeling“ - především záležitostí mozku. Je dobře vymyšlená. Ostatně, i obchodní značka, pod kterou ji Taylor prodává, totiž „trance blues“, má dobrý nápad, který dokáže oslovit různé vrstvy posluchačů. Proto má také takový úspěch. Důležité je ale jedno: přes onu vymyšlenost není ani trochu vyumělkovaná. Její „špína za nehty“ je pravá.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky


Provident Financial s.r.o.
Specialista péče o zákazníky v terénu

Provident Financial s.r.o.
Praha, Jihočeský kraj, Jihomoravský kraj, Karlovarský kraj, Královéhradecký kraj, Liberecký kraj, Moravskoslezský kraj, Olomoucký kraj, Pardubický kraj, Plzeňský kraj, Středočeský kraj, Ústecký kraj, Kraj Vysočina, Zlínský kraj