Pátek 18. června 2021svátek má Milan 31 °C skoro jasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Oživlé boxy na piazzetě? Co nejdál od divadla

Giantbum. Pohyblivé masky Nathaniela Mellorse určené pro jeho hru o středověkých objevitelích ztracených v těle obra  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Giantbum. Pohyblivé masky Nathaniela Mellorse určené pro jeho hru o středověkých objevitelích ztracených v těle obra | foto: Reprofoto

PRAHA Intersekce na piazettě Národního divadla, která zahrnuje třicet tajemných boxů s výtvarnými instalacemi, budí dojem největší atrakce právě probíhajícího Pražského Quadriennale (PQ). Aspoň některá jména slibovala leccos zajímavého. Ovšem skutečnost zdaleka není tak úchvatná, jak by se čekalo.

Celkový dojem z Intersekce by se dal shrnout do dvou vět – hlavně abychom to dělali jinak a pokud možno co nejdál od divadla. A také interaktivně. Člověk, který poctivě projde všech třicet boxů nakupených v prostoru mezi Novou scénou a správní budovou Národního divadla, je ale především roztrpčen tím, že se neorientuje. Nenajde nikde žádné popisky, čísla boxů, informace o autorech.

Je pravda, že dostane průvodce s mapkou, ale pomocí té se lze zorientovat jen tak tak. Jsou tu také krátké anotace k jednotlivým instalacím, ale ani na ně se nelze příliš spolehnout – třeba tam, kde mají být notoricky známé obrázky Prahy a ukrytá těla měnící tvar, jsem já našla cákance modré a zlaté barvy, rozškubané papírky a tvora zabaleného v orientálním "tepichu", který se kýval a hučel. Jestli pod těžkým kobercem měnil tvar, mi není známo.

Zmatení pojmů

Ale vážně. To vše je samozřejmě záměr, projekt je prý "koncipován jako kultivovaný chaos druhů, nálad a prostředí performance, mnohovrstvý systém vytvořený za účelem zmást definici performance a scénografie spíše než je definovat". Takové vysvětlení sice na papíře působí vzletně, ale v reálu je situace podstatně drsnější, tam se nelze za nic schovat. A ukáže se, co je jen umělá póza. Přála bych autorům koncepce, aby viděli, kolik lidí se ptá kustodů, kde právě jsou a jaký box mají před sebou. A pak inzerují-li organizátoři slavná jména, opravdu netuším, proč je mám složitě hledat a zkoumat, zda nalezená instalace je skutečně ta, kterou si přeji vidět.

Podstatnější ovšem je, že taková expozice nefunguje ani jako drama, ani jako konflikt nebo dialog výtvarného umění a divadla. Je to jen chaos a všehochuť nevyrovnané úrovně bez jednotící výpovědi. Organizátoři PQ tvrdí, že zadání tématu vystavovatele svazuje, a tak jim nechali volnou ruku. Intersekce je důkazem nad jiné, jak problematický je takový přístup .

Pražské Quadriennale: piazetta Národního divadla nabídne i projekt českého výtvarníka Josefa Bolfa, který spojuje loutkový film, instalaci a performanci

Instalace Josefa Bolfa

Motto letošního PQ zní: scénografie unikla z divadla a profiltrovala i do dalších vrstev našeho života. Domnívám se, že jde o zmatení pojmů, scénografie je "terminus technicus" a jako taková zůstává spojená s divadlem všech forem a stylů, ať už to komukoliv připadá staromódní a vyčpělé. A bude jí, dokud bude existovat divadlo. Jaký smysl má zaměňovat ji s výtvarným konceptem, performancí či oživenou instalací, netuším.

Čtěte také

Asi bude něco špatně, když po prohlídce třiceti boxů zjistíme, že jediný, který výmluvně spojuje výtvarnou hodnotu s tématem, je ten, který patří fotografovi Bohdanu Holomíčkovi. Jeho jedinečné cykly fotografií se tu promítají s výborně vybraným hudebním doprovodem. Třeba cykly černobílých fotek ze 60., 70. a 80. let jsou přímo mrazivou metaforou zoufalé doby. Ale nepatří taková prezentace jinam?

Samozřejmě že nezklame ani Němka Anna Viebrock, nejenom autorka úžasných výprav k inscenacím Christophera Marthalera. Její koncept je také jeden z mála, který se jasně vztahuje k divadlu. K předmětům, které vytvořily divadelní iluzi a nyní už svůj úkol splnily a jsou jen mrtvými artefakty, které vyvolávají pocity a vzpomínky. Včetně proslulého dřevěného obložení, které známe z Marthalerových inscenací 90. let, jako třeba Nultá hodina.

Pražské Quadriennale - Vizualizace boxů u Národního divadla

Průhled boxy k Nové scéně

Bohužel instalace dalšího slavného divadelníka Romea Castellucciho (řvoucí divadelní maska) je zavřená, protože se porouchala součástka a je třeba ji přivézt z Itálie. I to se jistě může stát. Zajímavá je také živá performance Markuse Schinwalda, která originálně, v jakési převrácené perspektivě, zpracovává vztah těla a prostoru a tudíž komponuje hereckou akci v nezvyklé dimenzi. Koncept Ilji a Emilie Kabakových má rovněž nepřehlédnutelnou výtvarnou hodnotu a pohrává si s absurditou znaků. Jejich pult plný "chlastu" se znakem SSSR, který se odráží v zrcadle, je dostatečně groteskní.

Touha po jinakosti

Pro větší část boxů ale platí, že s divadlem téměř nemají nic společného a jejich úroveň je spíš slabší školní, nebo chcete-li klauzurní práce průměrné umělecké školy. Ať už jsou to dvě dívky ležící na zemi a cosi mumlající (třeba Milan Knížák takhle lehával na chodníku už za socialismu, a ještě kokrhal), nebo miniaturní figurky odrážející se za sklem. Vitríny, v nichž se objímají najatí "civilové", výuka tanga, šéf techniky vinohradského divadla, který ve zlaceném rámu lepí špejle, tři odporně naturalistické hlavy, které koulejí očima, kancelář s lejstry nebo box plný bílých krajek a látek a uvnitř nevěsta, coby monstrum oblečená do téhož. Nijak nezaujme ani Josef Bolf se svými šuplaty a registračkami. Snad bude zábavnější v sobotu, kdy, jak avizoval, svůj sklad rozmlátí v živém představení.

Část boxů také klade důraz na interaktivnost, ale činí to poněkud pošetile a málo objevně. Například v boxu Egona Tobiáše lze cokoliv říct do mikrofonu a virtuální publikum zatleská, a dokonce provolá mluvčímu slávu. Stejného rodu je Paulův butik (Paul Divjak), kde si lze půjčit libovolné oděvy a navěsit je na sebe. Největší zájem publika je o Svatyni Bretta Baileye, kde se stojí fronta. Je to atrakce pouťového typu, kam se vstupuje jako do strašidelného zámku. V čiré tmě se návštěvník prohmatá až na konec, kde... však ať si tam každý dojde.

A tak se zdá, že touha po jinakosti zavedla autory Intersekce do míst, kde s vaničkou "přivylili" i dítě. A tím dítětem je pochopitelně scénografie a divadlo. A pak žádnou výstavu nelze koncipovat jako všehochuť, která sama od sebe o něčem vypoví. V lepším případě bude tou výpovědí chaos. A to, že v něm žijeme, žádné objevné zjištění není.



 

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Šlégr, Reichel, Ručinský. Kamarádi navždy. Legendy vyprávějí oblíbené historky

Kamarádi. Prožili spolu celý hokejový život, teď se (zleva) Jiří Šlégr, Robert... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Hoši ze zázračné hokejové třídy letos slaví padesátiny. Z Litvínova se vyškrábali až do sportovního nebe, k titulům...

Vydělat na testování je snadné. Reportér MF DNES zkusil zřídit odběrové místo

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Chcete si vydělat velké peníze? Otevřete si testovací místo na koronavirus. MF DNES zmapovala, jak funguje byznys s...

Legální návod pro nedočkavé lovce očkování. Jak se k němu dostat před termínem

Lidé, kteří mají nárok na očkování, se do něj budou moct začít registrovat od... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Každý týden zbudou v očkovacích centrech po republice desítky volných dávek očkování proti covidu. Stává se to dvěma...

SOUTĚŽ: Vyhrajte půlroční balení trošku jiných Rybiček s omega-3 pro děti
SOUTĚŽ: Vyhrajte půlroční balení trošku jiných Rybiček s omega-3 pro děti

Zdravé tuky nebo-li omega-3 jsou klíčové pro správný vývoj a funkci nervové soustavy. Většina lidí jich ale ve svém jídelníčku nepřijímá dostatek....