Celkový dojem z Intersekce by se dal shrnout do dvou vět – hlavně abychom to dělali jinak a pokud možno co nejdál od divadla. A také interaktivně. Člověk, který poctivě projde všech třicet boxů nakupených v prostoru mezi Novou scénou a správní budovou Národního divadla, je ale především roztrpčen tím, že se neorientuje. Nenajde nikde žádné popisky, čísla boxů, informace o autorech.
Je pravda, že dostane průvodce s mapkou, ale pomocí té se lze zorientovat jen tak tak. Jsou tu také krátké anotace k jednotlivým instalacím, ale ani na ně se nelze příliš spolehnout – třeba tam, kde mají být notoricky známé obrázky Prahy a ukrytá těla měnící tvar, jsem já našla cákance modré a zlaté barvy, rozškubané papírky a tvora zabaleného v orientálním "tepichu", který se kýval a hučel. Jestli pod těžkým kobercem měnil tvar, mi není známo.
Zmatení pojmů
Ale vážně. To vše je samozřejmě záměr, projekt je prý "koncipován jako kultivovaný chaos druhů, nálad a prostředí performance, mnohovrstvý systém vytvořený za účelem zmást definici performance a scénografie spíše než je definovat". Takové vysvětlení sice na papíře působí vzletně, ale v reálu je situace podstatně drsnější, tam se nelze za nic schovat. A ukáže se, co je jen umělá póza. Přála bych autorům koncepce, aby viděli, kolik lidí se ptá kustodů, kde právě jsou a jaký box mají před sebou. A pak inzerují-li organizátoři slavná jména, opravdu netuším, proč je mám složitě hledat a zkoumat, zda nalezená instalace je skutečně ta, kterou si přeji vidět.
Podstatnější ovšem je, že taková expozice nefunguje ani jako drama, ani jako konflikt nebo dialog výtvarného umění a divadla. Je to jen chaos a všehochuť nevyrovnané úrovně bez jednotící výpovědi. Organizátoři PQ tvrdí, že zadání tématu vystavovatele svazuje, a tak jim nechali volnou ruku. Intersekce je důkazem nad jiné, jak problematický je takový přístup .
Instalace Josefa Bolfa
Motto letošního PQ zní: scénografie unikla z divadla a profiltrovala i do dalších vrstev našeho života. Domnívám se, že jde o zmatení pojmů, scénografie je "terminus technicus" a jako taková zůstává spojená s divadlem všech forem a stylů, ať už to komukoliv připadá staromódní a vyčpělé. A bude jí, dokud bude existovat divadlo. Jaký smysl má zaměňovat ji s výtvarným konceptem, performancí či oživenou instalací, netuším.
Čtěte také |
Asi bude něco špatně, když po prohlídce třiceti boxů zjistíme, že jediný, který výmluvně spojuje výtvarnou hodnotu s tématem, je ten, který patří fotografovi Bohdanu Holomíčkovi. Jeho jedinečné cykly fotografií se tu promítají s výborně vybraným hudebním doprovodem. Třeba cykly černobílých fotek ze 60., 70. a 80. let jsou přímo mrazivou metaforou zoufalé doby. Ale nepatří taková prezentace jinam?
Samozřejmě že nezklame ani Němka Anna Viebrock, nejenom autorka úžasných výprav k inscenacím Christophera Marthalera. Její koncept je také jeden z mála, který se jasně vztahuje k divadlu. K předmětům, které vytvořily divadelní iluzi a nyní už svůj úkol splnily a jsou jen mrtvými artefakty, které vyvolávají pocity a vzpomínky. Včetně proslulého dřevěného obložení, které známe z Marthalerových inscenací 90. let, jako třeba Nultá hodina.
Průhled boxy k Nové scéně
Bohužel instalace dalšího slavného divadelníka Romea Castellucciho (řvoucí divadelní maska) je zavřená, protože se porouchala součástka a je třeba ji přivézt z Itálie. I to se jistě může stát. Zajímavá je také živá performance Markuse Schinwalda, která originálně, v jakési převrácené perspektivě, zpracovává vztah těla a prostoru a tudíž komponuje hereckou akci v nezvyklé dimenzi. Koncept Ilji a Emilie Kabakových má rovněž nepřehlédnutelnou výtvarnou hodnotu a pohrává si s absurditou znaků. Jejich pult plný "chlastu" se znakem SSSR, který se odráží v zrcadle, je dostatečně groteskní.
Touha po jinakosti
Pro větší část boxů ale platí, že s divadlem téměř nemají nic společného a jejich úroveň je spíš slabší školní, nebo chcete-li klauzurní práce průměrné umělecké školy. Ať už jsou to dvě dívky ležící na zemi a cosi mumlající (třeba Milan Knížák takhle lehával na chodníku už za socialismu, a ještě kokrhal), nebo miniaturní figurky odrážející se za sklem. Vitríny, v nichž se objímají najatí "civilové", výuka tanga, šéf techniky vinohradského divadla, který ve zlaceném rámu lepí špejle, tři odporně naturalistické hlavy, které koulejí očima, kancelář s lejstry nebo box plný bílých krajek a látek a uvnitř nevěsta, coby monstrum oblečená do téhož. Nijak nezaujme ani Josef Bolf se svými šuplaty a registračkami. Snad bude zábavnější v sobotu, kdy, jak avizoval, svůj sklad rozmlátí v živém představení.
Část boxů také klade důraz na interaktivnost, ale činí to poněkud pošetile a málo objevně. Například v boxu Egona Tobiáše lze cokoliv říct do mikrofonu a virtuální publikum zatleská, a dokonce provolá mluvčímu slávu. Stejného rodu je Paulův butik (Paul Divjak), kde si lze půjčit libovolné oděvy a navěsit je na sebe. Největší zájem publika je o Svatyni Bretta Baileye, kde se stojí fronta. Je to atrakce pouťového typu, kam se vstupuje jako do strašidelného zámku. V čiré tmě se návštěvník prohmatá až na konec, kde... však ať si tam každý dojde.
A tak se zdá, že touha po jinakosti zavedla autory Intersekce do míst, kde s vaničkou "přivylili" i dítě. A tím dítětem je pochopitelně scénografie a divadlo. A pak žádnou výstavu nelze koncipovat jako všehochuť, která sama od sebe o něčem vypoví. V lepším případě bude tou výpovědí chaos. A to, že v něm žijeme, žádné objevné zjištění není.
