RECENZE: Kundera aneb Bylo nebylo. Lačnění po senzacích rámuje spisovatele jako mnohonásobného devianta |
Novákova pracovní metoda se dá dost dobře ilustrovat již na jedné pasáži z prologu jeho knihy. Cituje v něm nejprve z Kunderovy knihy esejů Le rideau (2005), v níž spisovatel vzpomíná na první polovinu 70. let, kdy jeho pražská garsonka byla odposlouchávána Státní bezpečností. Kundera píše, že mystifikoval StB tím, že byt půjčoval jednomu příteli, „velkému svůdci žen, kterému byly policejní mikrofony lhostejné“, a „řadu ze svých nejlepších milostných výkonů“ tak podal v jeho garsonce. Podle Nováka o žádného přítele nešlo a pod policejní mikrofony si vodil milenky sám Kundera.
Dokládá to materiály, jež shromáždila StB: „Estébácký odposlech Kunderova telefonu zachytil, že mu z Brna volala manželka Věra. Právě měla nepříjemný telefonický rozhovor s mužem, který se představil jako manžel knihovnice M. z Prahy, s níž udržuje milostný poměr právě Kundera. Zpráva konstatuje, že ,Kundera na sdělení reagoval podrážděně‘ a všechno zapřel. Potom zavěsil, vytočil jiné číslo a okamžitě si sjednal schůzku s knihovnicí M.“
