Jistě, dnešní opulentní reedice jsou taktikou, kterou firmy s bohatými katalogy bojují o přežití. Ale odstup od tehdejší éry dává hudbě nový rozměr: můžeme ji sledovat bez vazeb na tehdejší trendy, s ulehčením můžeme odložit postranní sympatie vůči dílčím scénám.
U nás, kam se protagonisté Zeppelinů Robert Plant a Jimmy Page dodnes vracejí (Plant vystoupí 23. 7. v Brně), tahle hudba pomáhala mnoha mužům i ženám dočerpávat energii. Na prvních albech ukázali Led Zeppelin (založení v roce 1968), že kořeny starého blues lze přetáhnout do plně elektrifikovaného rocku. Pořád při tom autorsky rostli - což platilo i pro jejich světovou popularitu: byli jedněmi z těch, kdo dostali rock na stadiony - včetně projekcí, dýmu ze suchého ledu a laserů, kterých se organizátoři v roce 1975 nepokrytě obávali (laser byl tehdy vnímán hlavně jako zbraň, která - v souladu s fantazií českého seriálu Návštěvníci - umí řezat zdivo).
Nová inspirace
Když vyčerpaní Zeppelini ukončili v roce 1973 deváté americké turné za pět let, měli pověst divokých požitkářů. Kašlali na ni: všichni čtyři členové byli ženatí a odešli na roční pauzu do soukromí. Potřebovali obnovit energii: ovšem právě odchod stranou zásadně pomohl formulovat album, které se začalo rodit. Význam Physical Graffiti totiž spočívá v tom, že se tu potkala stylistika bytostně živého rocku, jehož jádrem jsou zlidovělé riffy kytary Jimmyho Page, s ponorem do práce v nahrávacím studiu - skladatelské, technologické, postprodukční. Pro Led Zeppelin zároveň znamenala přelom v kritické odezvě: v prvních letech kariéry se nad nimi recenzenti ošklíbali, a navíc konzervativní ohlasy hřímaly o jejich paktu s ďáblem. S popularitou nebyl problém: po albu IV vyprodali Madison Square Garden tři dny po sobě, na prahu turné k Physical Graffiti horliví fanoušci zdemolovali ve frontě na lístky kus divadla Boston Garden. Předtím tu však byla ta roční pauza, vůbec první v historii kapely. Hudebníci se rozloučili jako přátelé, ale také se shodným postřehem, že rychlé přepínání mezi koncertním a rodinným životem není možné: aby hudba a adrenalin vyprchaly z těla, chce to nějaký čas.
Page během roku průběžně pracoval v domácím studiu na anglickém venkově. Začal si pouštět k tělu všechnu hudbu, která mu byla blízká: blues, akustický folk, indickou hudbu, rituální a etnické tradice, ale také elektronické experimenty, které chodil sledovat od konce šedesátých let do laboratorních studií. Tyto vlivy se koneckonců promítly v hudbě, kterou Page nahrál a použil pro kontroverzní film Lucifer Rising filmaře a esoterika Kennetha Angera. Ústřední hit dvojalba vděčí za svůj tvar právě domácím experimentům s magnetofonem Studer. Page si své kytarové nápady pustil pozpátku: vyjevila se tak ústřední kytarová staccatová figura a fanfára, na které stojí píseň Kashmir.
Při společném natáčení k ní zpěvák Robert Plant téměř kongeniálně přidal text napsaný v Maroku, tehdejší oblíbené destinaci pro psychedelickou relaxaci. Baskytarista John Paul Jones dopsal part pro smyčce a dechy, který dává Kashmiru patřičnou monumentálnost. Osmiminutová skladba je už vzdálená jednoduchému hardrockovému gestu: ukazuje, jak Zeppelini dokázali po svém nasát prvky tehdejšího progresivního rocku. Jiné písně na desce odrážejí, čím kapela žila: Sick Again nebo The Wanton Song uměřenými, ale jasnými obrazy („tentýž oheň, nový plamen / a jede se dál“) mluví o životě uprostřed groupies, které se muzikantům nabízely jako permanentní pokušení. Plant přidal na desku krásnou jemnější Ten Years Gone, ve které rekapituluje ultimátum, které dostal před lety od své dívky: „Buď hudba, nebo já.“ Je zřejmé, co si zvolil.
Pořádná show
Osm milionů prodaných nosičů Physical Graffiti napovídá, že po okamžitém úspěchu přišel ten volnější, permanentní. Dnes jsme v éře, která přehlíží a občas nově hodnotí popkulturu minulého století: i proto vedle žánrového „bigbítového“ těžiště ostřeji a pozitivněji vidíme „to okolo“, indické či experimentální prvky. Současná ohlédnutí si také všímají toho, že Page v té době otevřel knihkupectví pro příznivce magie (s tématy radikálními pro tehdejší mainstream, „jóga, diety, esoterika“) a velký rozhovor s ním k vydání Physical Graffiti udělal William S. Burroughs. Viděl v Zeppelinech „převozníky“ pryč od racionální společnosti, nepochybně mu konvenovalo i to, jak se kapely štítily církevní kruhy a jak Page naznačoval, že „tíhne k jistým rituálům“.
Led Zeppelin: Physical Graffiti.Reedici v šesti verzích (až 3 CD a 3 LP) vydává Parlophone, 2015. |
Tehdejší Led Zeppelin ovšem tíhli i k maximální opulentnosti. Později tvrdili, že k větším a větším show na stadionech byli tlačeni - už jen očekáváním publika. Zároveň hledali způsob, jak obří prostory zapojit do hry. Mezi koncerty přelétali soukromým Boeingem 747, kterému přezdívali Hvězdolet (The Starship). To všechno viděli mladí kluci (a pár holek), jimž také učarovaly kytarové riffy, ale byla jim cizí byznysová nafouklost „rockových dinosaurů“. V roce 1975 už existovaly stovky kapel, které zkoušely v garáži a věděly, že sociálně jsou prostě jinde. Rozjela se punková vlna a její součástí byla i nechuť, ba posměch a odpor vůči klasikům ráže Zeppelinů. Dnes, po čtyřiceti letech, můžeme poslouchat bez antagonistických vášní a s chutí oboje: a vidět podobnost inspirace na obou stranách barikády.
