Stalo se tak u příležitosti výstavy Anděl bizarního, věnované "černému romantismu", tedy období od Francisca Goyi po Maxe Ernsta. Časové spektrum expozice, která již byla vystavena ve Städel Museum ve Frankfurtu nad Mohanem a v Paříži potrvá do 9. června, je velmi široké.
Na dvě stovky děl pochází z konce 18. až počátku 20. století. Všechna se vysmívají lidskému rozumu a představují temné síly, podvědomí, krutost či zlo. Vystavené exponáty doplňují úryvky z filmů, jejichž režiséři (Luis Buňuel, Friedrich Wilhelm Murnau, Fritz Lang) se inspirovali právě tímto proudem.
V moci bezhlavého jezdce
Některá z vystavených děl naopak ovlivnil markýz Sade. Muzeum ze svých depozitářů poskytlo odvážné fotografie Charlese-Françoise Jeandela, který na nich v devadesátých letech 19. století zachytil spoutanou nahou ženu. Z německých děl upoutá pozornost zejména malba Švýcara Arnolda Böcklina z roku 1873, zobrazující bezhlavého rytíře na koni.
Černý romantismusTermín vymyslel kolem roku 1930 italský historik umění Mario Praz. Označoval jím literární a výtvarné hnutí, odkrývající iracionální a temnou stránku triumfu osvícenské filozofie. "Černý romantismus se neomezuje na určitou dobu nebo styl. Je to proud myšlení, jenž se zrodil v Evropě koncem 18. století, rozšířil se na počátku století devatenáctého a projevoval se i v symbolismu a surrealismu," vysvětluje Côme Fabre z Musée d'Orsay. U pramenů tohoto proudu stál Švýcar Johann Heinrich Füssli (1741-1825), který se usadil v Anglii. Jeho obraz Noční můra z roku 1781, znázorňující mladou spící ženu, na níž sedí zlý démon, vyvolal skandál. Na jeho dalším obraze Lady Macbeth vztyčuje ústřední postava výstražně ukazovák. Velký červený drak vizionáře Williama Blakea z roku 1803 je zase zobrazením tvora, jehož vzhled ve 20. století inspiroval tvůrce stylu hrdinské fantasy. Ve Španělsku namaloval Franciscco Goya (1746-1828) Sabat čarodějnic. Fascinovaly ho také scény kanibalismu. Tento akt proti přírodě připomíná i Vor Medúzy francouzského romantického malíře Théodora Géricaultaz roku 1818. Mladý francouzský malíř William Bouguereau pro svůj obraz, určený Salonu v roce 1850, zvolil námět Dante a Vergilius v pekle - strašlivou scénu, byť akademicky pojatou, v níž se oba odsouzení pouštějí do nelítostného boje. Koncem 19. století se objevovaly další náměty jako Medusa, Sfinga či upíři, kteří inspirovali norského malíře Edvarda Muncha. |
"Je to jako ve filmu Ospalá díra Tima Burtona," podotýká prezident Musée d'Orsay Guy Cogeval, jenž také slavného amerického režiséra pozval, aby výstavu zahájil. "Film je nepochybně médium, které ve 20. století nejvíce využívalo velkých gotických námětů," sdělil Cogeval agentuře AFP.
Černý romantismus nabyl rozmachu po první světové válce, kdy surrealisté jako Salvador Dalí, René Magritte a Max Ernst využívali pro svou tvorbu podvědomí a sny. Současná expozice vzdává čest tomuto stylu, jímž se v minulosti často opovrhovalo, protože si dával záležet víc na tématu než na formě.
