LN: Jak jste se s Petrem Stančíkem potkali? Našel si on vás, nebo vy jeho?
Dá se říct, že Petr tak trochu zprostředkovaně našel mě. Je to historka téměř neuvěřitelná. Vracela jsem se z besedy odněkud ze severu Čech, byla jsem dost unavená a říkala si, že si dám chvíli pauzu. Jenže znáte to, jak člověk hraje sám se sebou hru, co by ho tak přimělo daný slib porušit – a já si řekla, že třeba kdyby to byla Stančíkova kniha. Asi hodinu nato mi v autě zazvonil mobil, kdosi se mě zeptal, zda bych měla zájem o ilustrování knížky, a já s díky odmítla. Ovšem když zaznělo Petrovo jméno, málem jsem nabourala.
LN: Co vás na jeho psaní zlákalo?
Jeho knížky mě baví, ať už je to jezevec Chrujda pro nejmenší, který u nás doma dost frčí, anebo komisař Durman z Mlýnu na mumie. Byla jsem prostě zvědavá, jak nám to bude šlapat.
LN: Poslední dekádu jste žila především s Lichožrouty. Bylo těžké z jejich světa vyskočit a realizovat se jinde, třeba v knihách Evy Papouškové nebo právě Petra Stančíka?
Především bylo nejtěžší přestat spolupracovat s Pavlem Šrutem. Chybí mi jeho humor, způsob naší spolupráce, komunikace. Ale i mezi Lichožrouty se vloudily jiné, skvělé projekty, třeba Vombat Jirka – knížka na nočník, což byl můj první bilderbuch. Tahle forma mě lákala, chtěla jsem si ji vyzkoušet. Navíc s Evou Papouškovou se znám dlouho, velmi mě zajímá, jak pracuje. Líbí se mi její způsob uvažování, je znát, že je také scenáristka, a tím pádem umí s látkou nakládat s pokorou. Lichožrouti byli krásná etapa, která ale skončila, i když jak knihy, tak film tu budou dál. Jen je třeba se taky posunout dál. Navíc jsem strávila větší část toho času s Lichožrouty filmovými a na konci jsem se už nesmírně těšila zpátky do knižního světa.
LN: Jak se vede Lichožroutům ve filmu? Je o ně zájem i za hranicemi?
Nejlepší uměleckou disciplínou je komiks, říká kreslířka Lucie Lomová |
Děkuji za optání. Lichožrouti jsou v zahraničí hodně úspěšní. Knižní i filmoví. Knihy vyšly zatím ve dvanácti jazycích, film objíždí festivaly. V tuto chvíli je prodán do mnoha zemí i do kinodistribuce, je hotový anglický dabing, takže věřím, že dánský sales agent, který film zastupuje, dostane Lichožrouty i na anglicky mluvící trh.
LN: Věnujete se hlavně ilustraci, na vlastní tvorbu nemáte čas? Anebo vám výtvarný doprovod cizích textů vyhovuje?
Ať už to byl Pavel Šrut, nebo výše zmínění autoři Petr Stančík a Eva Papoušková, všichni mne berou jako partnera. A já se tak chovám. Možná jsem si to přinesla z filmu, ale mám ráda, když probíhá komunikace mezi všemi v týmu. Hned od počátku, na ose nakladatel–autor–ilustrátor–grafik.
Upřímně řečeno na sobě nepociťuji žádné tvůrčí zanedbání. Navíc své filmy beru jako autorskou tvorbu, ať už jde o krátký animovaný film, seriál, či dlouhometrážní film. Tím, že si většinou píšu scénáře nebo jsem jejich spoluautorkou a u všech věcí vždycky výtvarnicí a režisérkou, je moje touha po autorské tvorbě naplněna někdy až příliš.
LN: Jak kreslíte?
Povětšinou ručně. Kdysi mi nějaká kurátorka říkala, že mne má zařazenou v sekci „ruční práce“. Zní to trochu, jako kdybych doma háčkovala a vyšívala, ale pobavilo mne to. Počítač samozřejmě v práci využívám, ale často jen k dokolorování toho, co vzniklo na papíře.
LN: Proč jste si vybrala knížky pro děti a mládež? Co vás tím směrem táhne?
Určitě zčásti proto, že jich pro možnost ilustrace existuje víc, a tím pádem je pestřejší výběr. Ale většinou se snažím vybírat si tituly či autory, kteří tvoří ve dvou liniích: jak pro děti, tak pro dospělé. Jejich knihy určené primárně dětem jsou pak zábavné i pro nás a já tam vždycky ještě propašuji něco navíc, abychom se potěšili.
LN: Máte mezi současnými českými kreslíři a komiksáři nějaké blížence?
Baví mne kupříkladu duo Jiří Franta a David Böhm.
LN: A mezi těmi minulými? Kdo vás přivedl ke kresbě?
Vlastně ani nevím. Nějak jsem nic moc jiného neuměla ani nechtěla umět, navíc mi to přišlo úplně fantastické: naučit se kreslit. Obdivovala jsem Toulouse-Lautreka, Klimta, Muchu, Schieleho, fascinovala mě secesní linka. A zároveň mě bavili Jiří Šalamoun nebo Alois Mikulka. Hodně mě pak formovala střední umělecká škola a lidé kolem. Pořád jsme kreslili. V hospodě, ve vlaku, v umývárně, kdekoli. Nesoutěžili jsme spolu, byli jsme prostě chtiví kresby, a tak se pořád něco někde kreslilo.
LN: Není těžké si knihu H2O a tajná vodní mise představit jako animovaný film. Je tahle možnost ve hře?
Vidíte, tahle možnost mne zatím nenapadla. Pro mne je animovaný film cesta, na kterou se vydám, pokud zjistím, že dané téma nelze zpracovat jinak. Vždycky, když se zamýšlím nad nějakým námětem pro animaci, ptám se sama sebe, jestli je to potřeba převést do animace. A vždycky musím najít přesvědčivou odpověď. Při množství energie, kterou člověk vynaloží, aby proces výroby od námětu k hotovému dílu ustál se ctí, je třeba si tuhle základní otázku položit pěkně nahlas. Takže u H2O a tajné vodní mise si nechám trochu odstup a pak se zeptám.
Galina Miklínová (* 1970 Ostrava) V letech 1984–1988 vystudovala SUPŠ v Uherském Hradišti, obor užitá grafika a v letech 1991–1997 VŠUP v Praze, |
