Přestože si většina z nás začátky Paula Simona spojuje s mimořádně úspěšnou dvojicí Simon & Garfunkel, je namístě si připomenout, že v době začátků dua vydal písničkář už v roce 1965 v Anglii sólový debut s názvem The Paul Simon Songbook, na jehož prodej bylo až do 80. let v Americe uvaleno embargo.
Zajímavé je to proto, že všechna další alba Paula Simona, včetně těch s Artem Garfunkelem, byla bohatě aranžovaná, zatímco debutové natočil protagonista sám, jen s akustickou kytarou. A teď, po osmdesátce, se do jisté míry vrací ke stejnému modelu. Seven Psalms je totiž skutečně album komorní, v naprosté většině akustické a Paul Simon na něm nahrál většinu nástrojů sám. Nostalgie po mládí v tom ale jistě nehraje roli. Spíš osobní poloha celé desky.
Nikoli mimo hru
Až do konce května platilo, že Paul Simon poslední album s novými písněmi vydal v roce 2016 pod názvem Stranger To Stranger. Sklidilo velký úspěch, písničkář na něm svoji tvorbu minimálně po produkční a aranžérské stránce posunul zase o krok dále a na jeho podporu vyrazil na světové turné, v jehož rámci zahrál i v České republice.
PAUL SIMON: SEVEN PSALMS Owl Records / Sony Music 2023 |
Následně oznámil konec koncertování a 22. září odehrál svůj poslední velký koncert – symbolicky ve Flushing Meadows Corona Parku ve své rodné newyorské čtvrti Queens. Od té doby se sice několikrát příležitostně na pódiu objevil, ale zdá se, že konec s velkými spektákly o mnoha muzikantech za ním coby frontmanem myslel skutečně vážně.
Naštěstí se ale nezřekl studiové práce. V roce 2018 vydal skvělé album remaků vlastních starších a podle jeho názoru neprávem opomíjených písní s názvem In The Blue Light. Zgruntu je upravil a přearanžoval, k ruce si pozval smetánku světových muzikantů, zejména jazzovou elitu (Bill Frisell, Wynton Marsalis ad.), ale i představitele soudobé komorní hudby. Byla to silná nahrávka, kterou Simon naznačil, že s ním rozhodně můžeme počítat. A stalo se: nyní přišel se zcela novým albem a opět takovým, jaké nemá v jeho diskografii čítající dohromady patnáct sólových titulů srovnání.
Ve videotraileru, vydaném na sociálních sítích ještě před vydáním alba, uvádí Paul Simon, že jej k tvorbě nových písní přivedl sen. Rozhodl se tedy vstávat nějakou dobu mezi půl čtvrtou a pátou hodinou ranní, zachycovat slova a obrazy, které se mu rodily v hlavě, a z nich „bez cenzury“ stavět písňové texty. Což je klasická surrealistická metoda – s jednou výhradou.
Surrealisté by jako ateisté nepřipustili, že červenou linií myšlenek, které se Simonovi (vychovanému, mimochodem, v židovské víře) honily nad ránem hlavou, je z velké části hledání boha, duchovní kotvy a snaha dobrat se ve finální fázi života odpovědí na otázky, které si celý život kladl. Včetně těch existenciálních, týkajících se smrti. Ostatně, v tomto kontextu není náhoda, že mnozí s tímto laděním srovnávají Simonovo album s poslední deskou Leonarda Cohena You Want It Darker.
Album je už od titulu (“Sedm žalmů“) prodchnuto biblickou terminologií, byť některé texty jsou vcelku přímočaré. Už vstup do desky, jejíchž sedm částí je vzájemně propojeno bez pauz a autor vyžaduje jejich soustředěný kompletní poslech, nikoli skákání po písničkách, naznačuje pohled autora na přítomnost boha, resp. „Pána“, v nejrůznějších entitách, a to včetně covidového viru, a k tomuto tématu se Simon ještě průběžně vrací.
V jiných částech propojuje realitu a osobní prožitky s duchovními úvahami (My Professional Opinion, Trail of Volcanoes, The Sacred Harp) a vše spěje až k výmluvnému závěrečnému účtování Wait a jeho poslednímu slovu: Amen.
Žádné hity
Paul Simon má stále relativně mladický hlas. Album Seven Psalms nicméně není myšleno, jak už bylo naznačeno, jako sbírka písniček, nýbrž jednotný celek, a autor se nesnaží od své výpovědi odvádět pozornost čímkoli přesahujícím základní skladebnou linii nebo přehnanými aranžérskými finesami, rozhodně nemá ambice „skládat hity“.
Už v samotném úvodu připomíná doprovod spíše renesančního trubadúra než písničkáře, u něhož jsme zvyklí na občas až květnaté instrumentace. Bere si odevšad, dokonce i pro svoji tvorbu netypicky z blues, jeho kytaru přibarví občas klávesové nebo smyčcové nástroje, zajímavý je podíl perkusí (dlouholetý spolupracovník Jamey Haddad a někdy, v oboru melodických rytmických nástrojů, i sám písničkář), vokálně přišly na pomoc Simonova manželka, zpěvačka Edie Brickellová, a britský sbor Voces8.
Přitom album rozhodně nelze označit za strohé, nebo snad dokonce syrové. I v jeho hudební složce, zdánlivě potlačené, je zřetelná vize, její obsah je jen tentokrát umírněný. Věřme, že ono závěrečné „Amen“ ještě není zdaleka posledním slovem Paula Simona v hudebním světě.
