Nadšené pohledy k pódiu, burácivý potlesk, smích a souhlasné reakce při promluvách v češtině, pronesených z papíru, anebo v angličtině, společný zpěv a skandovaný aplaus už od druhé písničky, čtvrt století staré Nothingman. Vypadalo to opravdu, jako kdyby se celá škola, navíc opravdu shodou okolností v první den prázdnin, sešla v tělocvičně na koncertě těch důvěrně známých spolužáků ze čtvrťáku, které sice denně všichni potkávají, ale dneska jsou za hvězdy. A toho kluka odvedle, kterého tajně miluje vaše ségra, postavili před mikrofon, protože se nejmíň stydí.
Jestliže se někdy ve druhé polovině koncertu Eddie Vedder zmínil o tom, že je v hale úžasná energie, mohl za to poděkovat především sám sobě a svým kolegům. Protože kapelu tak zbavenou hvězdných manýr, tu aby v této lize pohledal. I okamžik, kdy při sóle v Even Flow šel Mike McCready na špacír do koridoru pod pódiem, blíž k fanouškům, působilo to naprosto přirozeně a vlastně skromně. Žádný machismus kytarových virtuosů.
  |
K celkovému dojmu oné „středoškolskosti“ přispívají i coververze, pravidelně Pearl Jam zařazované do programu - byť v Praze jich bylo méně než na tomto turné bývá zvykem. Vlastně jen krátká Vedderova citace beatlovské Help! a pak samozřejmě „falešná finálovka“ Rockin’ in the Free World největšího vzoru kapely Neila Younga (definitivní tečkou koncertu byla Indifference, možná trochu nad plán). Při té se publikum - je to v tomto případě paradox, nebo není? - rozdivočilo nejvíc za celý koncert.
Tři věci
Pearl Jam jsou pověstní tím, že nehrají podle pevného setlistu, mají nazkoušeno několik desítek písní a ty vytahují koncert od koncertu podle nálady. I délky vystoupení bývají proměnlivé: na olympijském stadioně v Římě hráli 26. června déle než tři hodiny a na programu bylo 36 skladeb včetně osmi coverů (mj. Kiss, Lennon, Pink Floyd). Pražská show byla o něco skromnější, zhruba dvě a čtvrt hodiny, a včetně deseti přídavků, rozdělených do dvou bloků, se hrálo osmadvacet kousků.
Ty byly rozprostřeny po celé historii kapely, nehrálo se jen z desek No Code (1996), Binaural (2000) a Pearl Jam (2006). Pamětníka jejich začátků nemohlo nenapadnout: kde by se člověk v roce 1991, kdy vyšel tvrdý a syrový debut Ten, jenž spoluurčil obsah hudebního termínu „grunge“, nadál, že s touhle kapelou budou jednou na koncertech zpívat davy? Ale na rozdíl od jiných skupin, které se třeba s vidinou snadnějšího zisku daly na tzv. „komerci“, což samozřejmě ortodoxní rockeři ve své době vyčítali i Vedderovi, ale on nedbal, Pearl Jam si zachovali tři důležité věci.
A to je vlastní zajímavá hudební tvář (jakkoli slevili z její drsnosti), jednoznačná kvalita produkce, která prostě neklesá z jakýchkoli důvodů pod nasazenou laťku, což je jistě dáno i tím, že Pearl Jam trh svými alby rozhodně nepřehlcují (za skoro třicet let existence jich mají na kontě deset, poslední před pěti lety), a za třetí onu „normánost“, o níž už byla řeč. Bonusové body pak přidejme za setrvalou úroveň koncertů, které jsou doménou Pearl Jam.
V tomhle žánru totiž neslýcháme zase každý den tak přesvědčivého a intonačně většinou jistého zpěváka, jakým je Eddie Vedder. A už vůbec ne takového kytaristu, jakým je Mike McCready, bezesporu jeden z nejméně doceněných sólových kytaristů své generace. Stavějící nad prstolamnou techniku hráčskou inteligenci a nad vnější efekt vnitřní obsah. Obdivuhodná je ostatně i uměřenost a citlivost, se kterou svoje sólové vstupy dávkuje.
Koncert Pearl Jam byl prostě jedinečný, ale hodně připomnal jejich vystoupení na stejném místě v roce 2012 (mimochodem skoro v týž den, 2. července). Nakažlivá energie radostného křepčení, na kterém se podíleli Češi i mimořádné procento cizinců - k vidění byly např. kanadská, švýcarská nebo portugalská vlajka, jakož i symboly několika skandinávských zemí - se přelévala mezi hledištěm a pódiem. Na kterém se evidentně skvěle bavila šestice postarších chlápků...vlastně, spolužáků.
