Závěr festivalu ve Varech: Křišťálový glóbus získalo bulharsko-řecké drama Otec |
Bulharská režisérská dvojice Kristina Grozeva a Petar Valčanov si vysloužila uznání už svými dřívějšími snímky. Od sociálního dramatu podbarveného nenápadným humorem ve filmu Lekce (2014) se ve snímku Sláva (2016) posunula k vršení absurdně vyhrocených situací, což je princip, na němž stojí i trpká komedie Otec. Jejím titulním hrdinou je muž jménem Vasil, jemuž při lékařském zákroku nečekaně zemřela manželka Ivanka.
Před zákrokem se Vasilovi snažila cosi důležitého sdělit, nedostala se však k tomu a Vasila nyní trápí nejistota, oč šlo. Když pak jedna z účastnic pohřbu oznámí, že se jí zesnulá pokoušela dovolat na mobil, má Vasil jasno. Jakožto zapřisáhlý přívrženec všech možných esoterických a záhadologických teorií je přesvědčený, že se s ním Ivanka pokouší komunikovat. Vydá se proto za populárním mudrcem, který jej donutí k bizarním úkonům, při nichž Vasil málem přijde o život.
  |
To vše zblízka a se značným utrpením sleduje Vasilův dospělý syn, reklamní režisér Pavel, který se marně pokouší otce přivést k rozumu a zároveň na dálku vyřešit pracovní problém. A i když se nakonec ukáže, že ono závažné sdělení se týkalo jen potřeby zpracovat ovoce do marmelády, proces, jímž otec se synem projdou, vyplaví důležité vzpomínky a pocity, které by možná jinak zůstaly zasuté.
Sympaticky otevřené okno
Snímek, který dosahem svého sdělení poněkud zaostává za zmíněnými předchozími filmy režisérské dvojice, je stejně legitimním vítězem letošní karlovarské soutěže, jako by jím byla řada dalších zúčastněných filmů. Hlavní soutěž nabídla sbírku relativně povedených děl, mezi nimiž se ale nevyskytl žádný vysloveně vzrušující, provokativní, společensky závažný nebo umělecky objevný čin.
Největší zásluhou letošní hlavní karlovarské soutěže tak je, že dokázala docela sympaticky otevřít okno do různých koutů světa. To ostatně platí pro celý koncept festivalu, který i v dalších soutěžích a mimo ně nabídl rozsáhlý a aktuální vzorek filmařských přístupů.
V hlavní soutěži se o tuto pestrost výrazně zasloužil například čínský příspěvek Portrét mozaikou režiséra Zhai Yixianga; prakticky o všech soutěžních filmech se ale dá říci, že dodaly programu originální příchuť charakteristickou pro svůj region. Což samozřejmě platí také pro vítězný film, v němž vedle cestování v mercedesu dojde i na bláznivou honičku zahrnující vozík tažený koněm.
Budoucí ruští hrdinové
Kdo hledal na letošním festivalu v Karlových Varech tvůrčí odvahu, neotřele prezentované myšlenky nebo důležitá svědectví o světě, mohl být spokojený s nabídkou dokumentární soutěže. Vítězný film si svým tématem o úspěch tak trochu předem říkal, což ale nesnižuje jeho výpověď ani uměleckou hodnotu: dokument Nesmrtelní, který v estonské a lotyšské produkci natočila třicetiletá ruská filmařka Ksenia Ochapkinová, ve výmluvných obrazech ukazuje výchovu nejmladší ruské generace k řádu a disciplíně.
Rodinám to nějak neklape. Filmoví hrdinové mají ve Varech problémů až nad hlavu |
Dokumentaristka bez komentáře či interakce zachycuje přípravu dětí na vstup do oficiální organizace Armáda mládeže. V rámci výcviku dojde nejen na pořadová cvičení či střelbu, ale i na přednášky o příkladech hrdinství za carské, sovětské i nové ruské éry. Souběžně sledujeme dívky, které se učí disciplíně v baletní škole a spolu s nedospělými vojáčky směřují k manifestaci odhodlání semknout se a bojovat – za cosi a proti komusi. Ukázky propracované a dlouho do minulosti sahající indoktrinace se prolínají s obrazy chladně účelných sídlišť a strojového fungování industriálního komplexu, jejž budoucí ruští hrdinové obývají. Dějištěm je totiž oblast bývalého stalinského gulagu, jehož původní obyvatelé svou otrockou prací zajišťovali fungování sovětského hospodářství. Mnozí z nich pak ve městě zůstali i poté, co režim povolil a jejich tresty vypršely.
Neobyčejný zážitek nabídl i radikální dokument lotyšské režisérky Laily Pakalniņové Lžička – ten diváky zavalil tíží dlouhých, statických záběrů na průmyslové kolosy i na obskurní lidské úkony, které jsou potřeba k tomu, aby vznikl předmět tak zbytný, jako je plastová lžička.
Cenu sice neobdržel, ale kvalitou se v soutěži rozhodně neztratil ani snímek Martina Marečka Dálava o výpravě českého otce s dospívajícím synem za ruskou matkou. Ten by ostatně neudělal ostudu ani v hlavní soutěži, kdyby se jako v některých minulých ročnících otevřela také dokumentárně laděným filmům.
