19. října 2018 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Písničkář Petr Linhart vzpomíná na mládí s kapelou Čp. 8

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Petr Linhart | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petr Linhart | foto: Lucie Haschková

Písničkářskou tvorbu Petra Linharta máme spojenu hlavně s vyprávěním příběhů z oblasti Sudet za doprovodu hypnotické, až psychedelicky působící hudby. Jeho nové album je ale jiné. Písničkář se vrací ke svým hudebním začátkům. Do doby, kdy byl kytaristou legendární skupiny Čp. 8.

Skupinu Čp. 8 potkal prazvláštní osud. Na české folkové scéně působila v první polovině 80. let, patřila v té době k jejím nejpopulárnějším akvizicím. Kapela hrála ve vyprodaných klubech i relativně velkých sálech, tleskalo jí dvacetitisícové hlediště tehdejšího největšího festivalu Porta, kde získala řadu cen jak od odborné poroty, tak od diváků.

Její vůdčí duch a výhradní autor repertoáru, originální písničkář Jaroslav J. Ježek, ovšem v roce 1985 zemřel na vrozenou plicní chorobu a to celkem logicky znamenalo pro skupinu konec. Paradoxní je, že kromě pamětníků dnes příliš mnoho lidí Čp. 8 ani jejich písničky nezná, byly úzce spojeny s dobou svého vzniku a zažity v podání mimořádně charismatického Ježka.

Jaroslav J. Ježek (Čp. 8)

Jaroslav J. Ježek (Čp. 8)

Byla v nich generační vzpoura, některé, ty nejostřejší, nesly v sobě až jakýsi hippie étos, vymezení se proti konzumu, hrabivosti, násilí (nezapomínejme, že tehdy zuřila studená válka a horečnaté zbrojení na obou stranách železné opony), adorace lásky jako léku na bolesti světa. Možná měly – alespoň ty nejstarší – i rozměr jistého naivismu, ale upřímnost, se kterou je Ježek podával, byla odzbrojující.

Dvě omezení

Petr Linhart byl členem Čp. 8 v letech 1982–85, zastával zde post hráče na akustickou kytaru. Byla to pro něj zásadní muzikantská škola, poznatky z ní pak, od druhé poloviny osmé dekády, začal úročit v kapele Majerovy brzdové tabulky a od roku 2007 na sólové dráze v žánru, kterému sám říká landscape folk.

Po třech albech, jejichž společnou hlavní linií jsou písně, kterými procházejí již dávno nežijící postavy z oblasti Sudet, tedy nyní Linhart poněkud ukročil, když na album Milostné vzpomínky na Čp. 8 natočil třináct písní Jaroslava J. Ježka v úpravách odpovídajících jeho naturelu.

Linhart se musel popasovat se dvěma omezeními, která takovémuto projektu stála v cestě. Za prvé to bylo mládí autora písní. Část odkazu Ježka, jenž zemřel ve 28 letech, by prostě z úst nyní šestapadesátiletého Linharta nezněla příliš důvěryhodně. Při výběru písní bylo potřeba vyřadit ty nejotevřenější generační protestsongy.

Druhým omezením pak byl zcela odlišný druh projevu Ježka a Linharta. Zatímco prvně jmenovaný byl silový zpěvák, který dokázal do své interpretace vtělit na jedné straně jakousi „neochmýřenou“ křehkost a na straně druhé vzdor, ba dokonce jistou útočnost, Petr Linhart je spíš z rodu písničkářů-vypravěčů. Hlas nemá „velký“ a magie, která z něj jde, má základ spíš v podpovrchových vrstvách, v zaříkávačském témbru.

Výběr skladeb se přes tato omezení povedl výborně. Nechybějí tu největší hity Jaroslava J. Ježka, jako je Motýlek, Hledání č. 3, Rozprodáno, Pochod snů nebo Rozsévač, i několik písní méně známých, včetně Ježkova zřejmě posledního textu – Na kraji ticha –, který byl nalezen v pozůstalosti. Protože se k němu nezachovala hudba, složil ji Petr Linhart sám – a to je také jeho jediný autorský vstup na toto neobvyklé album.

Hra s detaily

Velkým plusem alba je muzikantská sestava, která se při nahrávání sešla. Tvoří ji jeden z nejuznávanějších současných profesionálů a (nejen) Linhartův dlouholetý stálý spolupracovník Josef Štěpánek, ovládající vše, co má struny, počínaje různými druhy elektrických a akustických kytar až po bendžo. Za klavírem sedí Jan Steinsdörfer a kontrabas drží v rukou česká jazzová hvězda číslo jedna Jaromír Honzák.

Je obdivuhodné, jak tito mistři, schopní zahrát skutečně cokoli, dokázali udržet hudební prostotu Ježkových písniček (ty byly koncipovány tak, že si je skutečně každý velmi mírně pokročilý kytarista mohl zabrnkat, o počet akordů v nich nikdy nešlo – což mimochodem mají společné i se současnou Linhartovou sólovou tvorbou) a přitom jim vtiskli neopakovatelný punc.

I když je album vyladěno de facto na jednu náladu a jednotlivé písně nevyčnívají extrémními změnami temp či výrazu, je i pro člověka, který důvěrně zná originály, velmi zajímavé Linhartovo „čtení“ těch songů sledovat. Nejen si připomínat mnohé skvělé obraty v textech a celkové lyrické poselství, ale také si vychutnávat detaily hudební interpretace, a to jak v motivcích jednotlivých nástrojů, tak v Linhartově zpěvo-deklamaci. V pohledu člověka, který se hlásí ke svému mládí.

  • 0Diskuse
Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky