Pro sedmašedesátiletého písničkáře má tento krok symbolický význam. „Vždycky jsem věděl, že se sem jednou vrátím s ruličkou textů v zadní kapse džínsů,“ říká a připomíná, že právě v countryové mekce se roku 1965 zrodil jeho první hitový singl Catch The Wind.
Skladbu okamžitě převzali zavedení interpreti jako Buck Owens, Chet Atkins a Glen Campbell. U nás se ujala hned ve dvou různých verzích: o jedno volné přebásnění se postaral Vladimír Merta (Chtít chytit vítr), o druhé, zcela odlišné, Jaroslav Hutka (Ježíšek).
Comeback se nekoná
Tím, kdo Donovana Philipse Leitche, rodáka z předměstí skotské metropole Glasgow, o rok dříve objevil, nebyl nikdo jiný než Ralph Peer – muž, který v roce 1923 pořídil údajně první countryovou nahrávku, když v jednom prázném baráku v Atlantě (nutno říci, že s mírným odporem) natočil zpívajícího houslistu Fiddlin’ Johna Carsona, jak zpívá odrhovačku o staré drnové chajdě.
Není divu, že si Donovan pro svůj nashvillský návrat vybral značku Peer Music, přes níž se dostal k mladému producentovi Michaelu Knoxovi a studiu Treasure Isle, jímž prošla řada písničkářových kolegů včetně Johnnyho Cashe, Joan Baezové a Paula Simona.
To všechno zní moc hezky, jenomže legendě éry květinových dětí se deska nějak vymkla z ruky. Mohl to být pěkný comeback, v pořadí už druhý, počítáme-li výjimečné album Sutras z roku 1996, zaštítěné renomovaným producentem Rickem Rubinem a skupinou Heartbreakers.
Úrovně tohoto titulu však nesmírně slabé CD Shadows Of Blue nedosahuje ani náhodou. Upřímně řečeno, Donovan na něm působí spíš jako parodie sebe sama. Slabý materiál, nevýrazní muzikanti, nudné aranže, falešný zpěv i obsah. Třeba se jako autor ještě vzchopí a překvapí. Tentokrát si však netečnost médií bohužel zaslouží.
Píseň v hlavě každé pondělíPříště: O písničkách, co se můžou vzteknout |
