Dyk se zbytečně nerozepisoval, tíhl k civilnosti, podobně jako Machar stál jednou nohou v devatenáctém a druhou už ve dvacátém století. A dvacáté století mu to – aspoň pokud jde o básnické texty – vrátilo.
A tak se povedla Improvisace kteréhosi ošklivého večera s nakažlivou melodií Jana Buriana a památným veršem: "Z těch hrdých tužeb jediná mi zbývá: bez hanby jíti pražskou ulicí." Ale ještě více si s Dykem padl do oka Vladimír Merta, jenž jeho sloky před lety zhudebnil pro Český rozhlas.
Až se někdy rozhlas milostivě uvolí, možná se tyto nahrávky dostanou k Mertovým fandům na některém z jeho nosičů. Zatím je zná jen ten, kdo slyšel incenaci Dykovy hry Posel s Borisem Rösnerem v hlavní roli. Působivé a stále živé drama v rádiu režírovala Hana Kofránková, která také měla ten šťastný nápad proložit jednotlivé scény Mertovým preludováním.
"Já mohu zlomit žezlo krále, otevřít mohu jeho hrad. Zpívají písně k mojí chvále, jih jimi zvučí odevšad. Jít mohu v konec světa, chci-li, je volná cesta, kam zří zrak. Jsem velkým hrozný, štěstí milý. Proč, srdce mé, jsi smutno tak?" Ta slova, ten nápěv, ten baryton zjemnily jinak velmi drsný příběh.
Strhaných cest kluzkost
Dyk ale znal více poloh. Třeba se ještě někdo ujme jeho básně Výkřik, na níž mne naopak fascinuje určitá míra krutosti. "Nezasvítil měsíc, nebylo ni hvězd. Bouře také tenkrát krajem přehnala se. Vyhlížeje z okna na bezcestí cest, uslyšel jsem výkřik v noci bezhlesé."
Vypravěč chvíli přemítá, zda by neměl jít na pomoc. Jenomže: "Na noc jsem si vzpomněl, strhaných cest kluzkost." A tak: "Zavru svoje okno, z pokoje se nehnu." A tak je to s námi (skoro) všemi dodnes. Stačí si pustit zprávy…
Píseň v hlavě každé pondělíPřiště: Tluče bubeníček, tluče v Betlémě |
