V mnoha městech Evropy se tak zvané „močení na divoko“ v posledních letech nějak řeší. A nutno zdůraznit, že je to výhradně pánská záležitost. Ženy a toalety by bylo na zvláštní článek.
Holanďané byli vždycky ve věcech veřejných o něco napřed. Vymysleli pisoáry, které mají víceúčelový charakter. Poskytnou rychlou úlevu, a protože jsou vkusné, ozdobí ulici, park nebo nábřeží, a ještě vyrobí humus, kterým se dají pohnojit rostliny v parku, střešní zahrady nebo urbánní farmy.
Poté, co byl zrušený lockdown a do Amsterdamu se vrátili turisté, zaznamenaly městské úřady zvýšený počet lidí, kteří močili na ulicích. Holandská společnost GreenPee instalovala do ulic osm pisoárů v podobě kvádru naplněného konopným vláknem, které spolu s močí vyživuje zeleň rostoucí na jeho vršku, s nenápadnými mušlemi po stranách. Celá ministavba vypadá trochu jako větší kontejner s rašící zelenou poklicí. Navíc opatřený chytrým senzorem, který vyšle zprávu, když se pisoár naplní a musí se vyprázdnit.
Městský úřad začal spolupracovat se společností GreenPee už v roce 2018. Tehdy instalovaly do města čtyři „kontejnery-pisoáry“ a hned zaznamenaly, že „divoké močení“ kleslo na polovinu. Poté rozšířily pisoáry i do dalších měst, přičemž do úzkých uliček navrhli subtilnější modely, aby nebránily plynulosti provozu.
Podstatný je také fakt, že se tímto způsobem ušetří obrovské množství pitné vody na splachování. „Zelené čůrání“ pracuje na principu udržitelného rozvoje, neboť proměňuje moč v organické hnojivo. Moč obsahuje spoustu fosfátů, jejichž zdroje vysychají, takže je to skvělý způsob, jak jich využít a nespláchnout je do záchodu. Kromě toho, že je zeleň ve městě dekorativním prvkem a čistí vzduch, chová se také jako mikro ekosystém poskytující útočiště pro různý hmyz, který se pak vrací do městského prostředí.
Na rozdíl od Amsterdamu způsobily v pařížských ulicích pisoáry trochu poprask. Tvarově připomínající spíš červené poštovní schránky byly původně instalovány v Nantes, kde sídlí architektonické studio Faltazi, které je vytvořilo. V Paříži nebylo jejich umístění promyšlené a neprodiskutovalo se s místními obyvateli. Vadil především jeden, který stál na nábřeží naproti ostrovu Ile Saint-Louis, s nímž sousedí Ile de la Cite s katedrálou Notre Dame. Obyvatelé i provozovatelé restaurací si stěžovali, že v takto turisticky exponovaném místě pisoár přitahuje exhibicionisty. Starosta města se tedy rozhodl, že tento inkriminovaný dá přemístit, ale doufá, že si lidé na tento ekologický model vyprazdňování zvyknou.
Za zmínku a inspiraci stojí i záchodky umisťované do turisty navštěvovaných přírodních lokalit. V Norsku vznikají architektonicky zajímavé veřejné toalety právě v krajině. Projekt Norské vyhlídkové cesty tvoří osmnáct vybraných tras, přičemž si projektanti uvědomují, že architektura je trvalým vkladem do krajiny.
Zprohýbané betonové desky tvarem opisují rozeklané vrcholky hor v daném místě a použití skla v nich scenerii spektakulárně odráží. Korespondují s krajinou a s vyhlídkami, které určitá místa nabízejí, a kromě toho, že téměř organická a estetická symbióza architektury a krajiny násobí zážitek z výletu, zabraňují i tomu, aby bylo okolí posázené hygienickými kapesníčky a toaletními papíry. Netoliko drahá auta, ale právě veřejné záchodky, jejich dostupnost a hygieničnost dokumentují naši civilizovanost.
