Zemřela Libuše Šafránková, před dvěma dny oslavila 68. narozeniny |
Lidovky.cz: Jste podobná mamince?
Jsem teď přesně ve věku, ve kterém byla i maminka, když vedla k maturitě studenty mezi patnácti a osmnácti lety. Stejně jako já v Gymplu. Když jdu někde kolem zrcadla a zavadím o něj pohledem, zastaví se mi dech, že přišla maminka. Ano, jsem jí velmi podobná.
Lidovky.cz: Zvuk, hudba, zpěv… Dovedou povznést i očistit mysl, jsou lidé, kteří říkají, že při zpěvu zažívají vytržení. věříte tomu?
Myslím, že zpěvem se může někomu podařit propojit se s vyšší vibrací – jak u zpěváků, tak u jogínů. Mluvily jsme o tom kdysi s paní Gabrielou Beňačkovou. Něco na tom asi je. Zpěváci by o tom určitě mohli říct víc. Když trénují hlavový tón a posazují si hlas tzv. do masky, nebo jogíni, když praktikují Óm, vibruje jim to úplně stejně, od kořene nosu dál do hlavy, a drnčí to mezi „m“ a „r“. Ve starozákonní hebrejštině se světlo řekne Ór. I řekl Bůh: „Budiž světlo.“ – „Jehí Ór.“ A bylo světlo. „Va Jehí Ór.“ To mohutné slovo na počátku při uspořádání všech věcí znělo Ór. Pro mě je to zvuk vesmíru a zároveň hlas ticha.
Lidovky.cz: Potřebujete k práci ticho?
S režisérem Vojtěchem Jasným tak například začínala každá práce. Tichem. Vydobyl pro nás herce před každým záběrem minutu dvě naprostého ticha. Museli zmlknout kameramani, asistenti, kostyméři, maskéři museli přestat vyrušovat – úplně všichni. Je to cenný stav, zprostředkovat ten prvopočátek v sobě, aby následně mohlo něco vzniknout.
Lidovky.cz: Bohužel to není úplně běžné, ticho na place, ani mezi námi moderátory…
Ono nezáleží na povolání. Ale když máš opravdový respekt k tomu, co děláš, začínáš u ticha. Vzpomínám na paní Matrasovou, naši garderobiérku a krejčovou z Divadla za branou. Vždycky než poprvé střihla do látky, byla chvíli úplně potichu. Chvíle ticha a soustředění… nadechla se a pak řekla: „Tak s pomocí boží.“ A teprve pak střihla.
Lidovky.cz: Kolik vám bylo? Vždyť Divadlo za branou zavřeli v roce 1972…
Osmnáct. Devatenáct. Vzpomínám, že jsem měla vedle zkoušení v té době hodně záskoků. Lorenzaccio, Provaz o jednom konci, Marná lásky snaha… A jednou se mi u šatů utrhl podlem. Pořád jsem lítala, nic nestíhala, natož šít – nenápadně jsem to schovávala, zahrnovala a špendlila pod kabát. Ale po jednom představení najednou vidím, že podlem je ukázkově přišitý. Začala jsem se omlouvat, strašně jsem se za to styděla, paní Matrasová ho při představení během mého výstupu přišila. Myslela si, že si toho ani nevšimnu, ale nesu si v sobě otisk té tiché, neviditelné pomoci doteď.
  |
Lidovky.cz: Když se vrátím k tomu tichu, nepotřebuje herec někdy spíš vyhecovat?
Asi ano… udělat si pár dřepů, vyběhnout schody, prohnat hubou několik jazykolamů a zahřát se na určitou teplotu. Ale těsně před tím, těch pár vteřin, než vstoupíš na jeviště, je ta chvilka ztišení dobrá. Dělala jsem to tak, aby to nikdo nepoznal. Ale v tom průtoku, který si dopřeješ a necháš proudit, je člověk jistější, než když na jeviště vynese jen toho svého „panáka“. Ten sám o sobě zajímavý není. Zajímavější je to, co tím panákem proudí, když se to povede a umožní se mu to.
Příběh starý několik staletí. Popelka stále inspiruje spisovatele i filmaře |
Lidovky.cz: Když má hraní i tyto podoby, je ti pak jako herci jedno, co na jevišti nebo ve filmu říkáte?
Mně to vůbec jedno není. Když ty jako novinářka pracuješ, komentuješ jen to, co řekl někdo jiný, informuješ o stavu věcí, který je. Neztotožňuješ se s tím, tvoje profese ti to dokonce zakazuje. Ať už tam blábolí kdokoliv cokoliv. Kdežto já si za tím musím stát a musím to obhájit. Špatně napsaná role skoro nejde naučit, můžeš si nad ní lámat hlavu třeba až do rána, a stejně ti nejde do hlavy. Tu dobře napsanou se ani učit nemusíš, hned se dá začít žít. Je mučivé, když má herec předat nějaké smysluplné a užitečné sdělení, a text mu nepomáhá. Když v něm něco nesedí.
Lidovky.cz: Míváte takové pocity?
Většinou před každou premiérou odjíždím „do Austrálie“ nebo před ní chodím večer po mostě a doufám, že mě někdo shodí do Vltavy, abych tam nemusela jít.
Lidovky.cz: Jaké role máte nejradši?
Jak kdy. Role s nadsázkou. Komedie. Nebo takové ty zpotvořeniny, které se dají nadsadit a nakopnout z nečekané strany. Ty miluju.
Lidovky.cz: Jako třeba?
Třeba Kathleen z Cesty dlouhého dne do noci. Hrála jsem tam opilou služku. To byl takový bonbonek mezi ostatními tragikomickými postavami. To byla vděčná role. Hrála jsem to tak, že se mě tenkrát ptali, kde jsem to viděla! A já na to: „U nás na Moravě.“ Halekala jsem tam takovým tím jednoduchým, přirozeným způsobem. Nebo taky třeba Ágika v Rodině Tótů… Vlastně všechny komedie.
Lidovky.cz: v seriálu Gympl jste dokonce střílela. Umíte to doopravdy?
Já jsem si tím splnila sen. Zkusila jsem si to, co jsem vždycky zkusit chtěla – být kovbojem. Na koni jsem jezdívala, ale ke střílení jsem se dostala až teď. Na střelnici jsem ke svému údivu na prvním tréninku nastřílela do terče devítky i desítky. Překvapeně jsem se ptala instruktora: „Co jste s tím udělal, jak jste to zařídil?“ A on na to: „To ne já, to jste přece udělala vy! Je to vaše pistole a váš terč.“
Lidovky.cz: Co na to doma?
Doma jsem hrdě předvedla ten svůj terč s datem a razítkem jako důkaz. Dočkala jsem se ale takových pohledů, od muže i syna, že jsem rychle pochopila: Střílení je zřejmě doména, která je vyhrazena pouze mužům. Tak jsem to zase rychle sbalila. Ale mám to v záloze a kdykoliv to můžu zas vybalit, kdybych třeba někomu připadala málo nebezpečná.
Lidovky.cz: Kdo na ten nápad se střílením přišel?
Svou šanci jsem vytušila hned po prvním, pilotním dílu. Autorky scénáře a dialogů první série, Lucie Paulová a Lenka Hornová, byly parťačky, to byla radost, ta práce. Nedávaly mi hotové texty, se kterými se už nedalo hnout, ale za pochodu jsme je dotvářely, vzájemně jsme se inspirovaly – a tak došlo i na nápad se střílením. Obě jsou velmi otevřené a komunikativní, nějak jsme patřily k sobě. Lucii Paulové vyšla kniha básní Paměť zrcadla a tam mi jen potvrdila, jak vnímáme stejně. Třeba archetypální postavu Adamem zapuzené Eviny předchůdkyně Lilith. To je úlevný pocit, zjistit, že někdo cítí věci podobně.
Lidovky.cz: V březnu jste dostala cenu filmového diváka a k němu iPad. Vy víte, co s ním?
Tak především si moc vážím té ceny a moc divákům děkuji za jejich přízeň a hlasy. A opravdu jsem měla velkou radost i z toho přístroje, vůbec jsem nečekala, že dostanu věcnou cenu. S věcnými cenami nemám zatím moc zkušeností. Vlastně jednu ano, z dětství. Když jsem byla asi ve druhé třídě, vyslali mě za okres do Brna na recitační soutěž. A po čase přišel do školy dopis, kde bylo napsáno, že jsem vyhrála kolo. Byla jsem šťastná, kolo jsem neměla a do školy bylo daleko. A jen někdy jsem mohla jezdit na tatínkově pánském kole, kterému jsem říkala Herold, pod štanglí. Tak jsem se na svoje vlastní kolo moc těšila. Paní učitelka řekla, že si mám jet tu krásnou cenu do Brna vyzvednout. Tak jsem jela. Jenže tam jsem dostala papír. A na něm stálo, že jsem vyhrála krajské kolo. Skutečně jsem ani teď nečekala, že dostanu ten malý čtvereček, přístroj, který mi vnuci okamžitě zabavili. Hned věděli, co s ním. Hrají na něm hry, a tím i mě učí virtuálně střílet z praku a různě s ním zacházet. Malí kluci mi dávají lekce. A divákům za to moc děkuju…
Lidovky.cz: A co ještě by vám udělalo radost?
Dostat tak nějakou pěknou, srandovní roli… To bych si přála.
