Pivo, buřty s cibulí a nahé prsy: fotodokumentarista Tůma chystá novou knihu

LN: Jak Vás vůbec napadlo, vrhnout se na focení "toplesek"?
Fotky s polonahou obsluhou v pražských hospodách jsou součástí mého cyklu Praha na Prahu. Stejnou péči, to znamená zhruba až tříleté období zkoumání, kontaktů a také fotografování jsem věnoval i dalším celkům. Fotil jsem hodně levicovou scénu, to znamená squotery, pankáče, street party, alternativu, různé koncerty, demonstrace, místa kde to žije. A taky samozřejmě bezdomovce, feťáky a streetworkery, kteří se jim snaží pomáhat. Prochodil jsem tak po Praze spoustu dnů a nocí.

LN: Vyjížděl jste ale třeba i do romských osad na východním Slovensku.
Mapování vesnic, kde mnohdy v bídných chatrčích žijí stovky Romů, jsem se věnoval ve spolupráci s Člověkem v tísni. S Romy, kteří bydlí v šílených podmínkách, často na místech, kam je kdysi přitáhly dnes už nefunkční fabriky, jsem se přátelil a fotil je celé roky. Přiznám se, že posléze mě z toho tématu začala zmáhala beznaděj. Projel jsem celé Rumunsko, Bulharsko, byl jsem dvakrát v Maroku a sand pětkrát v Turecku až na východě, ale to co jsem viděl v slovenských romských osadách, mě nemohlo nechat klidným. Tohle téma je už pro mě ale uzavřené. Dolehla na mě bezvýchodnost jejich situace, hlavně ten fakt, že nemají žádnou snahu se sami z průseru dostat. Působí to na mě stále hůř, nemají snad žádnou naději. Když někdo fotí třeba někde při katastrofě nebo ve válce ,ať chce nebo nechce, burcuje svět, volá o pomoc. Ale romská beznaděj se a jen prohlubuje. A nikdo se s tím neví rady. Nikdo neví, co bude dál. Ted se ale věnuji těm pražským projektům.

LN: Mimo toplesek v hospodách - co to je?
Snad místa, kde mohu ještě vnímat ostrovy autentického života. Nechci jen fňukat, jak se naše společnost uniformuje, jak se život ve městě rozplývá v anonymitě a lhostejnosti. Jak lidé v moderní společnosti už příliš nestojí o komunikaci, jen o zábavu. Jsou pořád místa, kde to žije. Celé roky už třeba vyhledávám masopusty. Tradiční svátky, které dřív slavila každá vesnice. A protože můj cyklus se zabývá Prahou, stopuju, jak tahle tradice ožívá v městských částech, které samozřejmě dříve těmi vesnicemi byly. Rád jezdím do Roztok u Prahy. Tady jsem našel lidi, kteří tou slavností opravdu žijí, tři dny před masopustem si vyrábějí ručně masky a přípravy pak vrcholí průvodem celou vesnicí až do Únětic. Teď už druhým rokem chodím skoro každý víkend na bleší trh na Kolbenku, Říkám tomu pracovně pražský Bagdád.

LN: To je zajímavé, ale "obsluhu nahoře bez" jste začal fotit kdy? A jde to stejně dobře jako focení o masopustech?
Tohle téma mě bere už 4 roky. A jednoduché to vůbec není. Často se stane, že oběhnu pět lokálů za večer. Ze všech mě vyhodí, ale v tom šestém dívka i výčepní souhlasí, že můžu fotit. Nikdy jsem nefotil bez jejich vědomí. Nejvíc mi jde o jejich komunikaci s "publikem". Jak chlapíci popíjejí, jsou čím dál kurážnější. Dívky si toho většinou dokážou nevšímat, ale občas odpovídají stejnou mincí a pak se tam doopravdy něco děje.

LN: A co vás na tomhle show ve čtvrtých cenových skupinách vlastne zaujalo?
Ten kontrast mezi nahým ženským tělem a některé ty slečny jsou i pěkné, a právě tou hlučnou, zakouřenou čtyřkou, kde páchnou záchodky a povykují opilci. Většinou to jsou staří makáči, kteří prostě mladou ženu, pokud to není prostitutka, nahou už zřejmě neuvidí ani neobejmou. A někdy než představení začne, jsou jak stydlivý, malý kluci. Pak to ale do sebe lejou, aby si dodali odvahy a proto právě vrchní tyhle polonahé slečny rádi vidí. Můžeme se pohoršovat, že je to odporné vykořisťování ženy a hrozné chování. To ano, ale samozřejmě je to taky práce, obchod a lidová zábava. Dívky většinou přišly od někud z vesnice a v Praze nenašly práci, která by jim vyhovovala. Některé jsou ze Slovenska či Ukrajiny. Některé jsou svobodné matky, které se starají o malé dítě, sem tam studentky, které to berou jako brigádu. Jsou vesměs natolik soudné, že nesklouzly k prostituci a tohle okukování a vtipkování a třeba I OBCASNE PLACNUTI po zadku jim nevadí. Nebo i vadí, těm co nejsou exibicionistky, ale těch třináct set nebo i víc, které si vydělají za pár hodin, prostě potřebují. Ale nechodí se na ně koukat jen "lopaty" nebo zahraniční dělníci. Do těch hospod, které jsou většinou na okrajích Prahy, jezdí mladí studenti, kteří mají nahatou obsluhu jako kulisu pro své pseudofilosofické rozhovory. A často se taky na jedno, dvě pivka staví úctyhodný pán, třeba úředník v baloňáku a dělá, že se nekouká.

LN: Je to ryze česká zábava?
Ano, dokonce ryze pražská. Jedna taková hospoda je už i v Brně, ale na venkově by to byl unikát, to mi když tak dejte vědět. Většina hospod "nahoře bez" je v tradičních dělnických čtvrtích jako Smíchov, Žižkov, či Libeň a na okrajích Prahy. V cizině najdete bary specializované snad na úplně všechno, ale ty zakouřené putyky, s pivem a buřtem s cibulí, kde pobíhají číšnice s nahými prsy, to nikde není. Určitě to souvisí s naší pivní kulturou.

LN: Tu mají i Němci.
Ale Němci nemají hospody čtvrté cenové! Navíc, celá tahle scéna se mění. Čtyřky se ruší jedna za druhou, rostou místo nich pizzerie. Možná na tyhle fotky budeme za pár let koukat s nostalgií, jako po něčem co už není.

LN: Třeba jako na ostrovy autenticity, lidové zábavy a bezprostřední komunikace v uniformovaném světě.
Možná.