17. prosince 2018 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Plantážníci, už je nám 80 let! Rychlé šípy slaví úspěch několik generací

Jindřich Hojer a plakát muzikálu Rychlé šípy | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jindřich Hojer a plakát muzikálu Rychlé šípy | foto: Post Bellum

STÍNADLA Tak jako jinde ve světě, i u nás si různé věkové skupiny oblíbily různé ikony popkultury. Ale Rychlé šípy se vymykají: jejich postavy, příběhy i „hlášky“ ovlivnily už čtyři generace české společnosti.

Dokážete z hlavy vyjmenovat pět mužů 28. října? Ta otázka má úskalí i v roce, kdy se upomíná sto let nezávislosti. Leckomu se do odpovědi připlete Masaryk, Beneš nebo Štefánik, ačkoliv ti byli 28. října 1918 ještě v exilu. Správná odpověď zní: Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup.

Dokážete z hlavy vyjmenovat pět hrdinů Poláčkovy knihy Bylo nás pět? To už bude lepší, hlavně díky televizní verzi. Takže: Petr Bajza, Antonín Bejval, Čeněk Jirsák, Éda Kemlink a Josef Zilvar.

Dokážete z hlavy vyjmenovat pět členů klubu Rychlých šípů? Jeden by se vsadil, že tady bude procento správných odpovědí nejvyšší. Ale pro pořádek výčet členů klubu uveďme: Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Červenáček a Rychlonožka (puntičkáři zařadí i psa Bublinu).

Praha má svou uličku Ve Stínadlech.
Nejvěrohodnější předloha Ježka v kleci dle prvního Foglarova knižního vydání.

Samozřejmě, je to jen legrace. Přesto by test s tímto výsledkem nepřekvapil. Fenomén Rychlých šípů – od komiksu přes knižní příběhy ze Stínadel až po rozvoj klukovských klubů – slaví 80 let. Stojí za ním Jaroslav Foglar (1907–1999), osobnost dosti kultovní. Už proto nějak zasáhl celou dnešní společnost – od generace téměř stoletých až po ty nejmladší.

Skauti? Ne, klukovské kluby

První komiks s Rychlými šípy vyšel 17. prosince 1938 v časopisu Mladý hlasatel. Někdo by mohl říci, že byl dítětem druhé republiky. Ale to by bylo zjednodušující vidění. A hlavně by nevysvětlilo onu popularitu Rychlých šípů táhnoucí se již 80 let.

Příprava Rychlých šípů, natožpak inspirace k nim, musela začít dlouho před druhou republikou. Už jen technicky. Chystá-li se kreslený seriál vycházející každý týden, autoři – v tomto případě Jaroslav Foglar a Jan Fischer (později známí z noticky „píše Foglar, kreslí Fischer“) – musí propracovat svou ideu i nějaký obecnější scénář už s předstihem. A k tomu se přidává fakt, že komiks Rychlých šípů nespadl z nebe, ale rozvíjel předchozí Foglarovy aktivity a nápady.

Obecně se ví, že Foglar („Jestřáb“) patřil k velkým postavám českého skautingu a byl otcem zakladatelem legendárního oddílu, pražské Dvojky. Ale připomeňme, že možná více uspěl na poli neformální péče o mládež. V roce 1935 stál u kolébky časopisu Mladý hlasatel. V květnu 1937 v něm otiskl výzvu k zakládání neformálních čtenářských klubů. A do května 1941, kdy nacisté Mladý hlasatel zastavili, vzniklo těch klubů 24 600 (každý měl nejméně čtyři členy). To byl ohromující výsledek.

Rychlé šípy ztělesňují ideál takové klukovské party. Byly sice klubem fiktivním, ale ne až tak stoprocentně. Foglar v autobiografické knize Život v poklusu píše: „A tu jsem narazil na partu výborných chlapců, kteří o úžasná dobrodružství takřka zakopávali na každém kroku. Já je přiměl, aby si založili náš čtenářský klub. Po různých příhodách si dali název Rychlé šípy a můj sen se začal naplňovat.“ Bylo to tak skutečně, či je to autorova mystifikace? To už se asi nedozvíme.

Ale stále žije autentický Jindra Hojer (* 1924), předobraz stejnojmenné komiksové postavy. Trvale sice přebývá v domově seniorů, má problémy s pohybem, ale ještě letos v srpnu odpovídal na dotazy redaktorů serveru iDNES. Tady si autor těchto řádků neodpustí osobní vsuvku.

V září 1993 jsme s tehdejším kolegou z Respektu Janem Brabcem dělali s Hojerem rozhovor. Dorazili jsme do Kosmonos, našli adresu a na dveřích cedulku se jménem Jindřich Hojer. Zazvonili jsme – a přišel otevřít skutečný Jindřich Hojer. Byl to zvláštní pocit. Asi jako kdyby fanoušek Umberta Eca přijel do Oxfordu, našel dveře s cedulkou Vilém z Baskervillu, zazvonil – a přišel otevřít skutečný Vilém z Baskervillu (či aspoň Sean Connery, jenž ho hrál ve filmu Jméno růže).

K oblibě Rychlých šípů přispělo i to, že získaly pověst zakazovaného díla. Časopisecky vycházely jen krátce: 1938–1941 (do zákazu nacisty), 1945–1948 (do zákazu stalinisty) a 1968–1970 (do zákazu normalizátory). To z nich dělalo vzácný a obdivovaný artikl. Prostě kdo měl doma staré ročníky Mladého hlasatele či poválečného Vpředu, byl „in“.

Jiným zdrojem obliby byly hodnoty, jež kluci z RŠ šířili, i jazyk těch příběhů. Je to jazyk z dnešního pohledu archaický, didaktický a někdy i nechtěně komický. Ale to bylo v časech totalit jeho plus. Pak ty hodnoty klukovského světa – boj za spravedlnost, čest, na obranu slabších – působily jako zrcadlo, ba opozice vůči tomu, co se říkalo a psalo oficiálně.

Dnes už nedokážeme posoudit, zda jazyk Rychlých šípů působil na čtenáře v roce 1938 jako běžný a hovorový, či jako nadsazený. Ale i teď, kdy působí jednoznačně archaicky, má své kouzlo – je zrcadlem i protipólem jazyka politicky korektních seminářů či powerpointových prezentací.

Žlutá je barva naše

Navíc se až překvapivě dobře aktualizují různé „šípácké hlášky“. I v nynější politice každý ví, co znamená Bratrstvo kočičí pracky, Štětináč či Mirek Dušín. Chcete si vystřelit z hnutí žlutých vest ve Francii? Nabízí se rituální průpovídka Vontů, kterou slyší Rychlé šípy, když proniknou na jejich schůzi: „Žlutá je barva naše. Nevyzraďme nic, co víme. Mlčenlivost chrání nás.“

„Hlášky“ ale tvoří jen slupku. Pod nimi – hlavně v knižní stínadelské trilogii – probleskují zásadnější věci. Vytvářejí jakýsi návod pro sebeorganizaci. Pravidla volby Velkého Vonta ve Stínadlech (kandidát musí získat co nejvíc ulic a jejich náčelníků) připomínají systém volby prezidenta v USA (získat co nejvíc států a volitelů). A to, že Rychlé šípy i Bratrstvo kočičí pracky vydávají vlastní časopisy, TAM-TAM a Sběrač, zase připomíná návod pro samizdat.

„Hoši Rychlých šípů se shromáždili v klubovně, připraveni k tisku prvního TAM-TAMU,“ píše Foglar. „Okukovali rozmnožovací stroj a sledovali s úžasem Mirka, jak pod jeho síto vkládá blánu s napsanou a pokreslenou první stránkou.“ To nemá chybu. Leč zásadní otázka zní: ocení to mládež éry webu?

Zbyněk Petráček

Autor

Zbyněk Petráčekzbynek.petracek@lidovky.czČlánky

Najdete na Lidovky.cz