Dvouhodinový film vznikal v průběhu roku 2013, promítán byl loni na festivalu v Jihlavě, do české klubové distribuce ho nyní uvádí malá společnost Hypermarketfilm, kterou založili dokumentaristé Filip Remunda a Vít Klusák.
Ve své podstatě jde o zvláštní druh cestopisného filmu, v němž hrdinu cestovatele nahrazuje plynovod Urengoj–Pomary–Užhorod, který je zdrojem pohybu vpřed. Ten pohyb je přitom značně pomalý a váhavý, vlastně statický, jakoby naznačující, že cosi pohyblivého se děje v troubě, zatímco to kolem zamrzlo do neměnného stavu. Jako by roura plynovod vysála ze svého okolí energii a vitalitu, ochromila životní funkce lidí a společenstev žijících v jejím dotyku.
Plyn a ropa jsou největším bohatstvím Ruska, zisky z něj tvoří prý polovinu státního rozpočtu. Samo obyvatelstvo žijící podél roury z něj však nemá téměř žádný prospěch: nanejvýš jen skomírající plamínek na jejich ubohém sporáku. Nebo „věčný plamen“ na škaredém válečném pomníku v jakémsi běloruském městě, který zhasne, když slavnosti skončí.
Samozřejmě, je to dokument především o stavu Ruska. A pak v menší míře i Ukrajiny a Běloruska. Scény z Polska (vesničtí opilci meditující u kovadliny) a České republiky (tady začíná „civilizace“, ovšem ve své jaksi nekrofilní verzi: film nás zavede do krematoria, kde má plyn významnou roli) jsou pak již spíš apendixní. Film končí v masopustním reji v Kolíně nad Rýnem, ale to už jsme v úplně jiném světě. S tím, kde roura začíná, nemá už nic společného, tedy snad jen ten plyn, kde se stává civilizovaným erdgassem. Hlavní látkou je však Rusko – cesta jím trvá dobré dvě třetiny filmu. Lidé, kteří jsou ve filmu pozorováni nehybnou, estetizovanou kamerou, žijí v dotyku s troubou (plynovodem) v jakémsi bezčasí, které zamrzlo v sovětské éře. Ta sice již pominula, ale její ideologie, její sémantika, její rituály, to je stále tím nejsilnějším, co v ruské společnosti existuje. „Sovětskost“, rozumíme-li tím pocit jakési světovládné nostalgie kontrastující s reálnou bídou, se zadřela do těla společnosti. Plynovod jako jeden ze znaků sovětské modernity je pak jen emblémem, symbolickým předmětem toho monstrózního celku.
Pojízdný ikonostas
Film začíná dlouhou scénou (ale všechny scény jsou ve filmu dlouhé), kdy původní obyvatelé Sibiře loví v zamrzlé řece ryby. Nekonečná pracná činnost je korunována výlovem několika kilogramů leklých ryb, které páchnou už při výlovu. Nu što, ryby pagynuly, život jde dál.
Původní sibiřské národy, zdá se, prokazují větší odolnost než Rusové v povalených a špinavých vesnicích. Až s jakýmsi masochismem setrvává kamera v neutěšeném prostředí ruských děrevní, pozoruje tváře alkoholem poničených vesničanů, chlapů i žen, kterým jako by život připravil pomstu tím, do jakého prostředí je uvrhl.
Jen někdo nalezne sílu tomu všemu vzdorovat: zajímavá je postava venkovského veterináře, který jistě také nebude abstinent, ale dělá, co může. Scéna, kdy po kolena v hnoji vyšetřuje březost krávy s rukou hluboce v jejích útrobách, má rysy mystické.
Film je charakteristicky ruským způsobem neúprosný a přitom jaksi zahleděný do sebe, do své vlastní bezútěšnosti. Podobně jako v klasické ruské literatuře má hluboké pochopení pro letargii, osudovou odevzdanost a vodkový nihilismus, v němž někteří spatřují jakýsi vyšší rys ruského národa.
To, co Zápaďany děsí a co se jim oškliví (ale málokdo si dovolí to říct), oni – a jejich obdivovatelé – považují za přednost, výsadu a vyšší posvěcení. Výmluvné jsou scény s pojízdným ikonostasem, pro který pop hledá věřící. Najde se jich vždy jen pár, ostatní bez zájmu hledí do ubíjející prázdnoty. Dotek s čímkoli je přesahující je nezajímá. Možná však tím spíš jsou bohu blíž, řekl by obdivovatel tohoto Ruska.
