Projekt, který se do České republiky se dostal teprve podruhé (v roce 2000 se titulem pyšnila Praha, teď Plzeň), má být podnětem i ke kulturnímu vývoji a změnám v daném městě. Podařilo se to v Plzni?
Určitě. Město ohromně ožilo, lidé si je začali mnohem víc užívat. Prestižní evropská značka mu přinesla mimořádný nárůst návštěvnosti, zviditelnění a zatraktivnění jako místa pro život, turistiku i podnikání. Jen samotné programové akce měly loni více než milion návštěvníků, což je fascinující číslo, a tradiční obraz Plzně jako města piva a strojírenského průmyslu se tak výrazně rozšířil o dimenzi nové kulturní metropole. Také zdejší kulturní aktéři získali nové zkušenosti, příležitosti a kontakty.
Artista David Dimitri
Zkušenost dosavadních měst evropské kultury je obtížně přenositelná; každé má jiné publikum, jiná specifika, jiné cíle. Jaké byly ty vaše? Čím byla podle vás Plzeň svým programem výjimečná?
Plzeň jako město, kde začínal a tvořil například Josef Skupa, má hlubokou a slavnou tradici loutkářství a tato linie se v různých obměnách nesla i celoročním programem. Naším motivem bylo také široké zapojení občanů do projektu, což se podařilo třeba u výstavy Plzeňské rodinné fotoalbum. Silnou programovou osou byl také symbolický návrat neprávem zapomínaných osobností spojených s Plzní, jako je Ladislav Sutnar, designér, grafik, malíř a všestranný umělec, který zůstává v Americe i čtyřicet let po smrti doslova pojmem, zatímco u nás byl prakticky neznámý.
Ladislav Sutnar, z cyklu Venuše
Z výstavy Sutnar - užitá tvorba.
Nebo malíř Gottfried Lindauer, jenž je díky svému působení z přelomu 19. a 20. století na Novém Zélandu uctíván tamními lidmi jako ikona. Unikátní výstava jeho obrazů maorských náčelníků se stala nejvýznamnějším projektem v dlouhé historii Západočeské galerie v Plzni, podívat se na ni přišlo přes šestnáct tisíc zájemců. Dvě spojité výstavy – Ateliér Jiřího Trnky a jeho interaktivní Zahradu 2 – navštívilo dokonce téměř padesát tisíc lidí, letní vystoupení obřích loutek španělského souboru Carros de Foc vidělo na sto tisíc dětí i dospělých.
Loni na jaře byl zpřístupněn plzeňský klenot, ještě před pár lety téměř neznámé, teď už zrenovované bytové interiéry věhlasného architekta Adolfa Loose. Troufnu si tvrdit, že ty nám dnes může závidět celý svět a pro Plzeň by mezi zájemci o architekturu mohly být brzo podobným magnetem, jakým je třeba vila Tugendhat pro Brno. Jen loni si je prohlédlo přes deset tisíc lidí.
Jedna z ikon Loosova designu - lenoška z bytu na Klatovské třídě 455/12
Unikátní a úspěšná byla i sezóna nového cirkusu, které se prý zpočátku moc nevěřilo...
Na ní má hlavní zásluhu umělecký šéf projektu Petr Forman, který byl dramaturgem přehlídky. Je pravda, že sezóna nového cirkusu měla ze začátku snad vinou menší divácké zkušenosti hodně oponentů. Petr ale pozval z celé Evropy i od nás to nejlepší z oboru a návštěvnost se nakonec vyšplhala na téměř devadesát procent, což bylo třináct tisíc nadšených diváků. Zajímavé bylo, že tito umělci šli lidem vstříc i na místa pro kulturu méně obvyklá – svá šapitó postavili třeba v parcích, nebo na sídlištích. Nebyli ovšem sami – třeba Plzeňská filharmonie koncertovala dokonce ve známé Borské věznici.
Obří loutky souboru Carros de Foc zahájí Skupovu Plzeň.
Provazochodec David Dimitri
Specifickou byla také řada menších, často nenápadných komunitních projektů. Nenaráželi jste naopak na přehnaná očekávání bombastičtějšího programu s vystoupením světových hvězd?
Ano, je pravda, že jsem museli jsme lidem často složitě vysvětlovat, že projekt by měl ze své podstaty naplňovat především kritéria zapojování veřejnosti a také evropského kulturního rozměru, který má v rámci tzv. kulturní diplomacie přispět ke sbližování evropských národů. A že Evropské hlavní město kultury není prvoplánově spojené s dovážením zvučných jmen na koncerty, stejně jako nemůže být jen přehlídkou lokální kultury daného města. Museli jsme hledat vyvážený kompromis, ale díky různorodému spektru šesti set akcí v rámci celoročního programu se to snad i podařilo. Přestavili se tu přitom umělci ze zhruba třiceti zemí nejen evropských – například i ze Spojených států nebo z Dálného Východu, Číny, Vietnamu a Japonska, pro svoji vůbec první návštěvu Evropy si Plzeň vybrala fenomenální japonská kaligrafka Šóko Kanazawa.
Při počtu akcí, které uvádíte, a programovém rozsahu jste ale nabídli za málo peněz hodně muziky, protože plzeňský rozpočet byl údajně v historii evropských měst kultury jeden z nejskromnějších...
Belgický Mons, který byl loni evropským městem kultury společně s Plzní, měl rozpočet zhruba 60 milionů eur. Polská Wroclaw a španělský San Sebastian, kterým společně s Monsem nyní předáme žezlo pro rok letošní, mají rozpočty obdobné. Ten náš, který měl pokrýt roky příprav i realizace 2011 až 2015, byl ani ne třetinový.
Proč?
Bývá obvyklé, že neinvestiční náklady projektu si třetinově dělí pořádající město, regionální vláda a stát. U nás neslo největší finanční tíhu město, které poskytlo 231 milionů korun, stát prostřednictvím ministerstva kultury poskytl 100 milionů a regionální vláda, v našem případě Plzeňský kraj přibližně 45 milionů. K tomu Evropská unie přidala 50 milionů, zhruba 30 milionů přišlo od sponzorů a zbývajících deset byla procenta zisku ze vstupného a ostatní. Dohromady 466 milionů korun. Vedle toho město Plzeň ještě významně navýšilo dotace v oblasti kultury v rámci speciálních tematických okruhů vážících se k titulu, navýšilo rozpočty svých kulturních organizací a neslo i další nepřímé náklady, spojené např. se zajištěním velkých akcí. Jedním z důvodů této disproporce je určitě to, že projekt hlavních měst kultury má v západní Evropě už vysoký kredit, města se o něj v dobrém slova smyslu často „perou“. Ve východní Evropě byl však stále jakousi neznámou, z toho mohla pramenit určitá nedůvěra a neochota se finančně podílet. Ale jsme samozřejmě vděční za všechny peníze, které jsme získali. Snad náš konečný úspěch pomohl dosavadní optiku změnit, i když do Česka se titul dostane nejdříve zas až na konci příštího desetiletí.
  |
Promítnul se výjimečný rok také ekonomicky? Liverpool, který byl evropským městem kultury v roce 2008, se chlubil, že z každé vložené libry se mu vrátily čtyři...
I Plzeň významně profitovala, přesná čísla ovšem zjistíme až díky evaluaci, kterou chystáme pro Evropskou unii, hotová má být do poloviny roku. Víme už ale, že nás loni navštívilo přes dva miliony turistů, u jednodenních návštěvníků to byl nárůst čtyřnásobný, zájem o prohlídky města vzrostl o 500 procent. Vysoký byl i zájem médií. Díky titulu tu natáčely americká televize CNN, britská BBC, německá ZDF i ARD, rakouská ORF, italská RAI a řada dalších, dokonce novozélandská Maori TV, návštěvu Plzně opakovaně doporučil prestižní průvodce Lonely Planet. Takovou reklamu bychom nikdy nemohli zaplatit.
K základním cílům projektu patří další udržitelný rozvoj místa na bázi kreativity. Bude mít i příběh plzeňského kulturního dobrodružství svoje pokračování?
Bude. Společnost Plzeň 2O15 funguje dál a jako symbol udržitelnosti zůstává multifunkční areál DEPO 2015 a v něm kreativní průmysl, umělecké i podnikatelské kurzy, kulturní akce a interaktivní výstavy. Dál budeme rozvíjet projekty zapojující širokou veřejnost. Lidé se mohou těšit na opakování loni velmi úspěšného Festivalu světla, na neméně úspěšné Bavorské dny i týdny západočeského baroka, pokračování netradičních prohlídek Skryté město. Pozitiva z loňského roku byla natolik významná, že stojí za to pokračovat. Navíc chceme dál efektivně zhodnocovat vložené prostředky, i když o peníze tu tentokrát v první řadě nejde. Jde hlavně o silné a stmelující kulturní zážitky.
