24. června 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Po břizolitové době neteskním, říká spisovatel Miloš Doležal

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Pamětník nemusí být kmet. Ve své nové knize Miloš Doležal zachycuje život... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pamětník nemusí být kmet. Ve své nové knize Miloš Doležal zachycuje život... | foto: ČTK

PRAHA Píše básně, esejistiku, jako publicista vytahuje na světlo hrdiny protinacistického a protikomunistického odboje. Největší úspěch zaznamenala jeho kniha o faráři Josefu Toufarovi. Nedávno Miloš Doležal publikoval sbírku drobné vzpomínkové prózy Jízda na skle ochcanou strání.

LN: Vaše nová knížka má podtitul „Střepy a střepiny z městečka 70. a 80. let v Československé socialistické republice“. To zní skoro jako memoár. Vám ale bude teprve osmačtyřicet. Není na vzpomínání ještě brzo?

K memoárům má tahle knížečka daleko. Tohle je spíš tříšť mi niatur či obrazů, sbírka drobných příběhů, které se navzájem provazují, jakýsi krátký dokumentární „film“, který se pokouší zachytit život normalizačního maloměsta, ležícího na okraji Vysočiny na řece Sázavě. Jeden z důvodů, proč text vyšel, byly a jsou připitomělé diskuse a poblblé názory mladších historiků, kteří pohled na toto období našich novodobých dějin zaobalují do snesitelné každodennosti, kultu sympatického retra a zaoblují skutečné řezavé hrany Husákova režimu. Vydávají tenhle čas za jakýsi softsocialismus s lidskou tváří.

Zrovna nedávno jsem dostal dopisní reakci na knížku od jisté příbuzné obrkomunisty Konopky – jeden čas příslušníka StB, pronásledovatele církve a soukromých zemědělců –, která mi píše, jak si dovoluji psát o tomto pánovi tak kriticky, když to byl přece hodný soudruh, oblíbený soused a radostný budovatel. Pamětníci, dokumenty a také už i moje paměť svědčí o něčem jiném.

LN: Jak ty záznamy vznikaly? Vedl jste si jako kluk deník, nebo jste teď, v dospělosti, sednul a všecko to najednou vylovil z paměti?

Byl to jistý proces. První krátká verze vznikla před lety, v roce 1999, pro almanach základní školy, kterou jsem navštěvoval a která slavila sto let existence. Rozšířenější verze vznikla o pár let později pro sborník o normalizaci. Do třetice jsem se k textu vrátil v loňském roce, kdy můj otec bojoval s těžkou rakovinou a já ho chtěl při našich setkáváních něčím povzbudit i jemně ponouknout k debatě o minulosti. A tak jsem tyto fragmenty různě prorouboval a knížka vyšla asi deset dní před tátovou smrtí. Ještě si ji stačil přečíst, posmál se a chtěl ji různými poznámkami okomentovat. Bohužel to už nestihl.

LN: Je v tom psaní i kus nostalgie? Stýská se vám po dětství?

Po té břizolitově hnusné době rozhodně neteskním. Jestli se mi po něčem stýská, tak po intenzitě některých prožitků, po kamarádech z dětství, rozličných originálních postavách maloměsta, dávno mrtvých. A pak po zvířatech, která jsem choval a měl s nimi blízký vztah.

LN: V posledním textu je vyvolán jménem Josef Toufar. Od mládí mu věnujete intenzivní pozornost, kterou jste zúročil v minulých letech. Dá se říct, že Toufar spustil vaše psaní?

To bych neřekl. Spíš mi pomohl v dospívání uvědomit si, společně s prózami Jakuba Demla, osudovost rodné krajiny a dramatičnost našich dějin. Ale vjem, kdy si příbuzní v kuchyni někdy na začátku 80. let šeptají Toufarovo jméno, hovoří o jeho zamordování, tělu hozeném do pytle, slzí a bezmocně nadávají – tak ten vjem se skutečně hluboce vryl do vědomí.

Miloš Doležal na konferenci LN.

Miloš Doležal na konferenci LN.

LN: Úvodem své knihy Za, která vyšla loni v Torstu, mluvíte o „české chorobě jménem zapomínání či přímo ignorance“. To platí pro dnešek, jak jste naznačil výše, nebo to platilo vždycky?

Pro 70. a 80. léta bylo zapomínání a zabetonování přímo programem. Dnes bych to nazval ignorancí a tupostí. Neumíme se loučit se svými osobnostmi, o mnohých našich hrdinech 20. století neexistují dosud ani ucelené studie, sporným postavám dějin se raději vyhýbáme, kritické myšlení téměř vymizelo. Ale na druhou stranu je tu řada skvělých organizací, spolků, archivářů, badatelů a nadšenců, kteří dělají vše proto, abychom nežili ve vzduchoprázdnu, ale ve vědomí nějaké zřetelné kontinuity.

LN: Pomůžou knihy, články v novinách? Pomůže občanský aktivismus, zájem o věci veřejné?

Nemám na to nějaký univerzální recept. Vím jen, co mohu dělat já, co dělám sám – v rámci našeho Nezávislého podmelechovského spolku, sdružujícího pár desítek lidí na Vysočině. Vydáváme o našem domovském území historické knížky, hrajeme divadlo z pera místních autorů, vynášíme na světlo staré kronikářské texty, pořádáme festiválek, přednášky, osazujeme pamětní desky, připomínáme neokázalým způsobem místní hrdiny a statečné, pokoušíme se zpřítomňovat kulturní dědictví, které je na Vysočině bohaté. Tohle je můj recept.

LN: Pracujete v Praze, žijete na Vysočině. Vyhovuje Vám ta dvojdomost, nebo Vás to táhne víc k rodnému kraji a hlavní město spíš trpíte?

Jsem jak pendlovky, chvíli tady a chvíli tam. Ale už jsem se naučil ručkovat na téhle ose město–venkov. A mohu z nevyčerpatelné studny Vysočiny a jejích příběhů čerpat právě třeba při své práci v Českém rozhlase.

LN: V rozhlase jste zaměstnaný dvacet let. Jak se médium za ty dvě dekády změnilo: k lepšímu, k horšímu? Jak se změnil posluchač?

Mění se temporytmus světa i posluchačské návyky, nikoli samotní posluchači, kteří vyžadují od veřejnoprávního média nelokajskost a nezávislost na politicích, odpovědné zacházení s fakty a informacemi, prostor pro vzdělávání, kvalitní umění a kultivaci myšlení. Jistě, vytrácí se v tomto zrychleném čase řemeslná dovednost i důkladnost, ale princip veřejnoprávního média, které si nikdo mocný nesmí ohýbat ke svému obrazu, je nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Na stanici Vltava, pro kterou pracuji nejvíce, je teď s příchodem Petra Fischera a dramaturga Petra Gojdy tvořivá atmosféra, která nedovolí posluchačům u rádia usnout. Stanici Vltavu se vyplatí poslouchat.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
  • 0Diskuse