16. září 2018 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Poezie spotřební civilizaci přežije, myslí si v Praze žijící spisovatel Adin Ljuca

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Překladatel a spisovatel Adin Ljuca. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Překladatel a spisovatel Adin Ljuca. | foto: REPRO LN

PRAHA V Praze žijící bosenský spisovatel a překladatel Adin Ljuca sní o tom, že Jihoslovanům představí dílo Jiřího Koláře.

LN: V posledních letech jste přeložil z češtiny Wernische, Hrušku, dokončujete překlad Balabána. Co ty autory spojuje?

Kvalita.

LN: Co ten výraz pro vás znamená?

Dobrá literatura, dobrá věta je ta, kde fouká vítr, který přinese trochu čerstvého vzduchu. Věta, která se zaryje do paměti – jako třeba Balabánova slova: „Zůstal stát jako hřebík, když dostane ránu do hlavy a zajede do dřeva!“ Literatura není jenom estetická záležitost, je vždycky také etická. Hluboce věřím veršům Jiřího Koláře: „Jaký postoj zaujmeš k životu, / takové budeš psát básně.“

LN: Knihy jste vydal ve vlastním nakladatelství Samizdat. V Bosně nemá současná česká literatura šanci?

Poezie jako taková, nejenom ta česká v Bosně, nemá dneska šanci. Samizdat vznikl jako opozice: Nechceme, aby kniha byla pouhé zboží. Ale nehrajeme si na mesiáše, poezie to neměla lehké nikdy. Na jedné hliněné tabulce z období před Gilgamešem stojí: „O čem bychom psali dnes, když už bylo všechno napsáno?“ Samizdat poezii nezachraňuje, snaží se ji žít. A přestože poezie skomírá, tu naši banální spotřební civilizaci každopádně přežije.

LN: O kom z českých spisovatelů minulých dekád se v Bosně ví, kdo tu rezonuje?

Do rozpadu Jugoslávie se z češtiny překládalo opravdu hodně. Před válkou jsme měli jeden velký srbo-chorvatsko-bosensko-černohorský nakladatelský a knihkupecký prostor. Když jsem v osmdesátých letech studoval v Sarajevu literaturu, byli u nás nejpopulárnější Hašek, Hrabal, Kundera. Havla jsme znali jako autora i disidenta. A dál třeba Čapka, Seiferta, Holana, Škvoreckého, Šotolu. Sarajevský nakladatel Veselin Masleša snad jako první nakladatel na světě vydal sebrané spisy Milana Kundery.

LN: Havel a Kundera mohli v Jugoslávii vycházet před devětaosmdesátým rokem?

V Jugoslávii bylo v osmdesátých letech dostupné téměř všechno jak z Východu, tak ze Západu. Zakázané české filmy neběžely jen v kinech, dávala je i státní televize. Zakázaní autoři z východního bloku byli pravidelně vydáváni a oblíbení. Dneska Jugoslávii samotní Jihoslované označují jako „žalář národů“. Z posledních dnů před rozpadem země si pamatuji výlohu jednoho sarajevského knihkupectví, kde byly vystaveny pěkně vedle sebe tři knihy – Milošević, Tuđman a Izetbegović. Básně, které dnes vyjdou v Srbsku, se většinou nedají koupit ani v Bosně, ani v Chorvatsku – a naopak. Přitom mnozí lidé věří tomu, že žijí v lepším a svobodnějším režimu.

LN: Kdo z českých autorů vyšel v Bosně po válce?

Vyšly překlady několika starších českých autorů, kteří psali o Bosně, jako Františka Venhudy, Ludvíka Kuby, Františka Valouška. Díla současných autorů, pokud vím, u nás nevycházejí. Tedy kromě toho, co jsem přeložil já, a to se mi zdá málo. Nejsou peníze.

LN: Z Bosny jste odešel za války koncem roku 1992. Proč jste si vybral Českou republiku?

Kvůli jazyku jsem chtěl jít do německojazyčné země, ale bez víza to nešlo. Do Československa jsem vízum nepotřeboval. Proto dneska překládám české a ne německé autory, proto se věnuji výzkumu česko-jihoslovanských kulturních dějin.

LN: Jste tady šťastný?

Jsem šťastný, že jsem tady. Protože česká mentalita a český humor jsou blízké jihoslovanské mentalitě a jihoslovanskému humoru.

LN: Koho by si měli Češi přečíst ze současných bosenských spisovatelů?

Ať si vybere český čtenář kteréhokoli z bosensko-hercegovinských autorů, je důležité, aby jeho dílo nečetl jako něco vzdáleného. I když jde o knihy s válečnou tematikou, s masakry a koncentračními tábory, neměl by je brát jako příběhy z dávných časů a vzdálených končin. Jako student jsem vnímal příběhy z druhé světové války jako něco, co se už nemůže opakovat. Pak se Jugoslávie rozpadla v krvi.

LN: Dáte tip na jednoho dva autory, jednu dvě knihy?

Z klasiků Ivo Andrič, Meša Selimovič nebo Isak Samokovlija. Většinu z toho přeložil do češtiny jediný člověk – Dušan Karpatský. Ze současných, převážně nepřeložených autorů doporučuji klasiky bosenské poezie Marka Vešoviče a Abdulaha Sidrana. Anebo Milorada Pejiče, který se mnou založil Samizdat. A ještě jedna kniha od autora ze Srbska: román Enesa Haliloviče Ako dugo gledaš u ponor z roku 2016. Vřele doporučuji českým nakladatelům.

LN: Má bosenská literatura, kultura nějaké specifikum?

Pro Jugoslávii – ale hlavně pro Bosnu – byla charakteristická kulturní pestrost a přirozená pospolitost. Nežili jsme jeden vedle druhého, žili jsme společně. Ať je Středoevropan jakkoli vstřícný a otevřený, mešita je pro něj pořád exotikou. Pro nás je přirozené společenství katolíků, pravoslavných, evangelíků, muslimů, židů a dalších náboženství – a to včetně ateistů. Ovšem v jistých dobách se tyto přednosti stávají naší slabostí. A pak jsme zranitelní – podle zásady „rozděl a panuj“.

LN: Sám píšete beletrii, básně i prózu. Jsou to texty většinou dost bezútěšné, jde z nich smutek, bolest, samota. Dá se válečné trauma literaturou vypsat nebo aspoň zředit?

Z války se vypsat nelze, ale psát se musí.

LN: Píšete vždycky ve svém prvním jazyce. Proč ne česky?

Nemám na to. Ale v češtině občas sním.

LN: O čem?

Není podstatné o čem. Podstatné je, že pořád dokážu snít. Ale přece jeden ze svých snů prozradím: chtěl bych jihoslovanským čtenářům jednoho dne prezentovat obsáhlý výbor z literárního díla Jiřího Koláře, který by byl doprovozen četnými ukázkami z jeho díla

Adin Ljuca (1966)

Vystudoval literární komparatistiku a knihovnictví na univerzitách v Sarajevu a Praze. V Praze žije od roku 1992. Vydal dvě sbírky povídek a dvě sbírky básní. Z češtiny přeložil mj. obsáhlé výbory z díla Ivana Wernische, Petra Hrušky a Jana Balabána

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz