Poezie z filmu nezmizela. Zlatého medvěda z Berlinale získal cizinec v Paříži

Oba filmy, Touch Me Not i Synonyma, také běžely v poslední části festivalu, kdy Berlín opouštějí obchodníci inovináři, a oba tak přišly o velké mediální pokrytí. Málokdo o nich vůbec věděl.

Letos byla tematizace festivalu „ženy a film“ tak výrazná, že se zdálo nemožné, aby přehlídku nevyhrála žena. Ovšem překvapení a případně i nesouhlas s vítězem k festivalovému víru patří, a navíc letos jasný favorit chyběl. Také je v Berlíně skoro tradicí dávat hlavní cenu outsiderům.

Hledat domov jinde

Synonyma, natočená ve francouzko-izraelsko-německé koprodukci, jsou filmově zajímavým zážitkem pro kultivovanější část publika. Jde o téma, jež dnes na světě řeší desítky milionů lidí, kteří hledají domov jinde, než kam dle svého původu patří. Je normální mít mnohočetnou kulturní identitu. Ale co když se rozhodnu se té své původní úplně zbavit? Když nechci být Izraelec, ale Francouz? Nadav Lapid, který se v roce 2014 uvedl v Cannes snímkem Básník ze školky (The Kindergarten Teacher), takovou zkušeností prošel. Přestěhoval se do Paříže a rozhodl se zapomenout svou kulturu i jazyk. Izrael, jeho duch a realita ho znechucovaly.

Lapid ve svém filmu předvádí přehlídku kulturních klišé a stereotypů jak o Pařížanech, tak o Izraelcích a jsou to všechno synonyma pro povrchnost a nedorozumění. Odpověď film nenabízí, ale režisér ji vyjádřil na tiskovce: „Přistál jsem na letišti Charlese de Gaulla s pár francouzskými slovíčky, nikoho jsem neznal a toužil jsem jedině žít a zemřít v Paříži.“ A pokračuje: „Není to politický film, ale ukazuje strašný hněv proti Izraeli. Jenže ten hněv je druhou stranou hlubokého pouta.“

Porota pominula kritikou favorizované snímky z Mongolska (Ondong) a Makedonie (Bůh existuje, jmenuje se Petrunija) a přiřkla Velkou cenu, Stříbrného medvěda, rutinovanému filmu Francoise Ozona Z milosti boží (Grace a Dieu). Slavný režisér se tu poprvé za svou kariéru čítající 35 filmů vymanil z privátních a erotických témat. Ač jeho film tematizuje zneužívání dětí kněžími a mohl by se odehrávat v nejintimnějších polohách, režisér ho vidí striktně veřejně a politicky. Církev ze své podstaty není schopna a ochotna prohřešky kněží řešit, a její aféry tedy patří před civilní spravedlnost.

Potížisti ve společnosti

Cena Alfreda Bauera patří německé režisérce Noře Fingscheidtové za nenápadný snímek Bořič systému (Systemspranger). Vypráví o starostech s problematickou devítiletou dívkou, která nemůže žít v normální společnosti, ale do ústavu nepatří. Film poukazuje na rostoucí počet „potížistů“, pro něž občanská společnost nemá řešení. Je ovšem otázkou, zda opravdu „otvírá nové perspektivy“, jak praví definice Bauerovy ceny.

Zlatého mědvěda pro nejlepší film si z Berlinale odváží film Synonyma. O Izraelci, který chce být Francouzem

Stříbrný medvěd za režii je další cenou, tentokrát pro festivaly prověřenou Němku Angelu Schanelecovou za snímek Byla jsem doma, ale (Ich war zuhause, aber), jejíž minimalistický snímek Cesty po městech získal roku 1998 cenu v Cannes. Její nový film je o teenagerovi, který na týden zmizí z domova, a postaví tak své okolí nejen před obavy, ale i před nepříjemné otázky. Je zatím nejlepším autorčiným filmem.

Obě herecké ceny získali hlavní představitelé čínského filmu Sbohem, synu (Ti ťiou tchien čchang) Jung Mej aWang Ťing-čchun. Cenu lze vnímat jako snahu ocenit dobrý kritický čínský film poté, co čínská cenzura patrně na poslední chvíli zatrhla cestu na festivalovou soutěž poslednímu snímku režiséra Čang I-Moua.

Cenu za scénář získali Claudio Giovannesi a mafií pronásledovaný Roberto Saviano za napínavou i realistickou předlohu snímku Dětský gang (La Paranza dei Bambini). A cenu za kameru si plným právem odnesl Nor Rasmus Videbaek za obrazové ztvárnění snímku Pojďme krást koně (Out Stealing Horses).

Mluvíme-li o cenách, velkým českým úspěchem je nestatutární cena dětského publika za nejlepší animovaný film roku pro naši Kateřinu Karhánkovou a její magický krátký snímek Plody mraků. Úspěch studentského filmu z AMU ve světě nabral skoro virální podobu, jistě i díky výtvarné stránce od Alžběty Skálové.

Vardová ve skvělé kondici

Mimo soutěž proběhl v hlavním programu za aplausu publika film dnes jedenadevadeátileté Agnes Vardové Varda par Agnes. Režisérka, jejíž tvořivost a mysl jsou ve skvělé kondici, tu rekapituluje celou svou tvorbu. Film je master class Vardové pro příští filmařské generace. Ale jeho vtip, hravost a sebeironie potěší všechny, kdo zůstali otevření překvapivým pohledům na realitu. „Je mi devadesát a kašlu na to,“ vypráví režisérka. „Ale když mi bylo osmdesát, nastala vážně panika!“ Tehdy se Vardová začala z velké části věnovat hlavně videoartu.

Stranou lesku slavnostního večera a televizních přenosů zůstává Fórum mladého filmu, kurátorská sekce. Tady se záměrně žádné ceny neudělují, zároveň jsou tu k vidění experimentální a umělecké počiny, které by jinak na světové scéně neměly šanci. Aspoň dva z nich: Vynikající ruský snímek kameramana Alexandra Zolotuchina Ruský chlapec (Malčik Russkij) o mladém vojákovi oslepeném za první světové války na haličské frontě bojovým plynem. Film se soustřeďuje na jeho vnímání okolí a kombinuje historický příběh se skutečnou koncertní zkouškou Rachmaninovy symfonie.

Portugalec Carlos Conceição přišel s poetickým sci-fi Serpentário, v němž nezapře vliv Jarmuschovy prvotiny Trvalá dovolená. V Serpentariovi hledá poutník v podivných pouštních lokacích ducha své matky, která měla zahynout při neznámé katatrofě a vtělit se do dlouhověkého pestrého papouška. Prostě poezie z filmu nezmizela, v dnešním světě je ale stále těžší takové filmy prosadit na jakémkoliv trhu.