Předpověď totiž ještě v sobotu ráno hrozila celodenním kontinuálním deštěm, zimou a jednou bouřkou za druhou. Nakonec se nad trenčínským letištěm přehnala jen jedna, asi tak čtvrthodinová, jak rychle přišla, tak rychle odešla, a jediný, kdo na ni doplatil, byly místní hvězdy Korben Dallas, jež svůj koncert na hlavním pódiu musely na tuto dobu přerušit a adekvátně jej zkrátit. Jinak ale bylo počasí festivalově ideální, a to vlastně celé tři dny. Prostě pohoda.
Hlavní hvězdy sobotního dne, resp. večera, byly dvě. A bylo na každém, kterou z nich upřednostnil. Každopádně obě splnily, a vlastně možná předčily očekávání. Liama Gallaghera jsme před třemi týdny viděli v Praze na Metronomu, v Trenčíně odehrál stejný set, jen výrazně lépe nazvučený. Řízné kytary zněly opravdu řízně a frontmanův frackovský zpěv opravdu čítankově frackovsky.
Základní písmena britpopové abecedy zvláště v písničkách z doby Oasis byla příjemnou reminiscencí na mládí mnoha z návštěvníků, a na jejich otevřených reakcích, které dokonce jindy odtažitého zpěváka několikrát donutily k chvále tisícihlavého sboru, to bylo znát. A mladí, ti, kteří se v době největší slávy hitů Wonderwall a dalších narodili, sledovali romantické vlnění svých starších spolunávštěvníků s pochopením.
Stejně jako je Liam Gallagher ztělesněním madchesterské arogance, je Charlotte Gainsbourgová, druhá hlavní hvězda sobotního večera, ztělesněním francouzského šarmu. Málokterá z hudebních hvězd je na pódiu tak přirozená jako ona. Vlastně působí jako úplně normální mírně odrostlá holka odvedle, v džínách, se kterou byste klidně mohli chodit a s pinglem na zádech s ní stopem procestovat kus světa, aniž by se ošklíbala nad nepohodlím.
Scéna, na které vystupuje, je přitom vcelku hi-tech, plná blikajících obdélných a čtvercových rámů, které výborně dokreslují samotné písně. Gainsbourgová není žádná extra zpěvačka, ale má v hlase vlastně totéž, co někdejší šansoniéři (byť její písně s tímto žánrem nic společného nemají) - skutečný prožitek. A oproti vystoupení vloni na barcelonské Primaveře je její současný set mnohem hybnější, nejen k poslechu, ale i k tanci, či přinejmenším k podupávání.
Sobota na Pohodě byla samozřejmě plná i další hudby, z dosud neznámých účinkujících nejvíce zaujali KOKOKO! z Konga. Kapela, která prostřednictvím podomácku vyrobených nástrojů jednak elektronického charakteru, jednak akustických, navazujících na tradici afrického instrumentáře, vyrábí hypnotické, tanečně-psychedelické plochy, schopné uvést do transu podle těch nejlepších afrických pravidel.
Anebo Američanka s africkými kořeny, říkající si Sudan Archives. Osamocená dívka na pódiu ve velmi - velmi! - průhledné říze s elektronickým nádobíčkem a houslemi, napojenými na looper, vytváří velmi zajímavé, vlastně až alternativní hudební předivo, poskládané z rytmicky invenčních počítačových základů, neobvyklého stylu hry na housle a zpěvu, který může připomínat klasické R&B, ale zde je použité v naprosto odlišném hudebním kontextu.
Jako celek letošní Pohoda nejen potvrdila svoji výjimečnou pozici mezi slovenskými festivaly mimořádně stylově barvitým programem a nakonec i společenským akcentem (výrazná proevropskost, podpora současných politických změn v čele s volbou prezidentky Čaputové, jež byla festivalovým hostem v pátek), ale také přesvědčila, že se vyplatí jejího vábení uposlechnout i návštěvníkům z jiných zemí. Třeba z Česka.