LN: Proč jste změnil formát?
Snažím se, aby každá kniha byla trochu jiná. Abych se neopakoval. A chtěl jsem si po delších románech zkusit nějaký kratší útvar. Říkám kratší, nikoliv krátký, protože neumím psát stručně, takže i mé povídky jsou celkem dlouhé. Také jsem chtěl zkusit vyprávět příběh přímočařeji, bez odboček, dynamičtěji. A do třetice si myslím, že ty tři příběhy jsou pro kratší formu ideální. Napsat je delší, dejme tomu v románové podobě, by nejspíš znamenalo zápletku rozmělnit a zředit.
LN: Komisařka Výrová, řečená Velká sova, která vystupuje i v novince, je s vámi už skoro dekádu. Neokoukala se trochu? Má pořád potenciál?
Dekáda je celkem krátká doba, když si uvědomíme, v jakém časovém rozpětí vznikaly příběhy třeba s Poirotem, slečnou Marplovou nebo Adamem Dalglieshem. Pět knih a pět televizních minisérií, to zas není tak moc. Mám velkou radost, že čtenáři a diváci mají Výrovou rádi, samozřejmě také díky tomu, jak skvěle ji v seriálu ztvárnila Klára Melíšková. V mých knihách Výrová přirozeně stárne, takže je jasné, že s námi nebude donekonečna, pokud z ní tedy nechci udělat něco jako nesmrtelnou Jessiku Fletcherovou. Mám nápad na další knihu s ní, takže potenciál aspoň na jeden román ještě má. Jenže zatím jsem ani nezačal psát.
LN: A proč vlastně pořád detektivka? Dá se její rámec snadno modifikovat, rozšiřovat?
První román vznikl ryze pro zábavu, ty ostatní už začaly mít nějaká svá dominantní témata, daná vědomím, že detektivka je skvělý žánr pro reflektování aktuálních společenských problémů. Vím, že tím ztrácím část čtenářů, kteří se domnívají, že politika do detektivky nepatří, že má jít především o zábavu a odpočinek. Jenže politika v tom nejširším slova smyslu do detektivky patří, do té moderní určitě.
LN: Proč?
Pokud jako autor chci psát knihy, které jsou v kontaktu s realitou, nemůžu vytvářet selanku a lakovat skutečnost na růžovo. Jisté druhy zločinů jsou podmíněné sociálně a detektivky jsou ideální pro to, abych popsal, třeba jak se na mentalitě lidí a atmosféře ve společnosti podepisovala a podepisuje vláda lidí jako Klaus, Zeman nebo té současné skvadry.
Korupce mocí, populistické lži, monstrózní střety zájmů, bezskrupulózní zištnost, arogantní kariérismus, pohrdání vším, co přesahuje sobecké a hamižné osobní zájmy, posměch vůči lidem, kteří jejich hodnoty nesdílejí. Román samozřejmě nemá – a ani nemůže – nahrazovat kritickou žurnalistiku. Mě jako autora zajímá, jak se nastavení společnosti promítá v okresních poměrech do malých, všednodenních příběhů. Detektivka je prostě výborný „věšák“ na společenské sondy. Spisovatel, který sleduje dění kolem sebe, má pořád o čem psát. Byť je to stále depresivnější.
LN: V podtextu vašich povídek je tím pádem leckdy kritika: maloměšťáctví, humpoláckého pseudokapitalismu, vychytralých univerzitních učitelů. Předpokládám, že tady si motivy berete z reality. Ozvala se někdy nějaká potrefená husa?
Ozval se spíš někdo, kdo se cítil být mluvčím těch „potrefených hus“, mnohdy z vyšších, abych tak řekl ideových pohnutek. Jednou mi jedna čtenářka pobouřená Modrými stíny přála, aby mě stihla nějaká hrozná nemoc. Protože karma! A „recenzi“ televizních Pěti mrtvých psů zahájil jakýsi internetový bloger pohoršeným výkřikem: „Michal Sýkora nemá rád kapitalismus.“ Ale v osobních ohlasech jsou čtenáři i diváci spíše vstřícní. I když fakt je, že už se mi párkrát stalo, že pokud jsem se z čiré zvědavosti zajímal o nějakou kauzu či olomoucký skandálek, hned jsem vzbudil podezření, že o tom hodlám psát.
LN: Třetí z povídek má unhappy end. Píše se líp šťastný, nebo nešťastný konec?
Při psaní jsem věděl, že ten příběh nemůže mít šťastný konec. Čtenář sice podvědomě dobrý konec čeká, ale já měl pocit, že dobrý konec by byl zčásti lež, zčásti podvod. Už v předchozích knihách jsem si vyzkoušel absenci happy endu. V románu Ještě není konec, který pod názvem Vodník tak skvěle zfilmoval Viktor Tauš, je pachatel sice odhalen, ale po všech těch letech je na něj už spravedlnost krátká a odhalení sotva komu ze zainteresovaných přinese satisfakci. A konec Pěti mrtvých psů je vyloženě deziluzivní.
LN: V aktuální knize jste ale zašel ještě dál...
Z dosavadních reakcí soudím, že to byla správná volba. Ten příběh a osud jeho postav nenechává čtenáře lhostejným. Jedna čtenářka mi třeba napsala, že závěr obrečela. Ale nepíše se to snadno. Trvalo mi tři roky, než jsem původní nápad dokázal zformovat do výsledné podoby.
LN: Když vaše předchozí tituly získávaly filmovou podobu, mluvil jste filmařům do scénáře a výsledného tvaru?
Petr Jarchovský se mnou scénáře konzultoval, plně mě jako autora respektoval. A já zas respektoval jeho i oba pány režiséry. Od začátku jsem věděl, že všichni tři jsou osobnosti s vlastní poetikou a výrazným autorským stylem. Takže by mě ani nenapadlo mluvit jim do jejich práce nebo třeba do obsazování postav. Byl jsem naopak velmi zvědavý, jak moje příběhy adaptují a interpretují.
LN: Půjdou do filmu i povídkové Nejhorší obavy?
Televizní Detektivové od Nejsvětější Trojice skončili Živými terči. Pokud by však televize, i vzhledem k divácké oblibě celého cyklu, měla zájem o přídavek v podobě Nejhorších obav, samozřejmě tomu bránit nebudu.
LN: Napsal jste monografie o Vladimiru Nabokovovi a Philipu Rothovi. Pomáhá literární věda vlastnímu psaní?
Obecně si myslím, že ano. Když umíte pojmenovat, co dělá dobrý román dobrým románem, mnohem snáz se to sám můžete naučit. Na druhou stranu pro mě psaní není aktem racionální kalkulace, píšu hodně intuitivně. Takže literární věda může pomoci, ale samozřejmě není zárukou, že se s její pomocí dospěje k zdárnému výsledku.
