LN Už jste dal spoustu rozhovorů, nebýváte někdy nervózní z toho, co zase budete říkat?
Spíš mám obavy, aby se často opakovaná lež nestala pravdou. Rozhovory mně nevadí, jak jde člověk do věku, hledá stále nové a nové odpovědi.
Praha přikázala, tohle by nemělo být, a tak si v Brně na just řekli, co nás budou komandovat
LN Vyšlo už o vás asi pět knih. Jaký máte přístup k takovým aktivitám?
To už je knihovnička, kterou by si někdo mohl vzít na opuštěný ostrov. Já se tomu už i vyhýbám. Naši Marcelku napadlo, že když jsme ti starší otcové, měli bychom našim ratolestem napsat dopis a připojit k tomu pohádku. To zatím splnil jenom Arnošt Goldflam, ostatní oslovení jsou líní.
LN Dětí máte víc a různých věkových kategorií. Radíte jim a mluvíte těm starším do života?
Snažím se to dělat nenápadně. Mám některé postupy odkoukané od tatínka - nejlepší je, aby rada doznívala, jako když se šutr hodí do vody. Kruhy kolem něj se tvoří tak dlouho, až se hladina zklidní. Aby si ratolest postupně uvědomovala, že otec měl přece jenom pravdu.
LN To ovšem vyžaduje klid a neřvat. Nikdy vás nepopadl vztek, že jste se neovládl?
Ani ne, sem tam nějaký záhlavec padl, ale jen takový výchovný. Jednou Vladimírek nechtěl pomáhat kamarádům uklízet, a jak běžel zahradou, lehce jsem ho třepl a on hned ječel chče mě žabít, chče mě žabít. Vždycky jsem byl otec se sklonem k toleranci, úsměvu a pochopení. Je to i tím, že jsem tatínek, který děti vidí nepravidelně, rodinný rytmus byl u nás vždycky narušovaný mou profesí.
LN Pojďme na začátek 80. let do Divadla Na provázku. Nezdá se vám dnes, že ta doba byla zejména pro studiové scény invenční a že v rámci daných mantinelů zažívalo divadlo tvůrčí svobodu?
Nevím, jestli se dá mluvit o svobodě. Ono se hlavně trefilo do doby. Spousta lidí na to doplácí, i když teď už asi ne, všechno se postupně prosilo. V každém případě diváci pak nevděčně divadlo nějakou dobu vůbec nepotřebovali. Divadelníci si neuvědomovali, že to předtím nebyla normální situace. Cokoliv bylo jen trošku protirežimní, už to mělo úspěch a lidé na to hladově reagovali. Přitom kolikrát to tak ani nebylo myšleno.
LN To je jedna strana věci, ale také to byla velká škola divadelní metafory...
Jistě, ukázalo se to, co souvisí s každou tvorbou - že kdo je nadaný a citlivý vlastně vyjadřuje to, co žije. A tak každé představení nutně získávalo politický rozměr, protože ho jednoduše nešlo pominout. Vzpomínám na větu Jirky Pechy, který při jednom představení oznámil - teď mám nachystanou nálož, to bude věc, až to bouchne. Teď si připadám, že jsme byli přímo intelektuální teroristi. Mám dojem, že každý z těch, kteří stáli na jevišti, pak měli pocit, že se aspoň trošku zasloužili. A tuhle ješitnost si dost pěstovali. Já jsem měl výhodu, že jsem hrál v Itálii, Francii, Kanadě, Americe a mohl jsem si ověřit, že divadlo i bez téhle zástupné role má smysl.
LN Jak se vám dařilo souvisle vyjíždět do zahraničí?
Především to přičítám svému nezměrnému nadání... Bylo to tím, že po nějaké době se mi podařilo dostat se do špičky klaunů a mimů a začínal jsem být pro Pragokoncert dobrý vývozní artikl. Jezdili jsme na festivaly a pak jsme měli i komerční turné, to byl další krok. Ale taky jsme třeba rok nevyjeli. Pro manažery jsme byli zajímaví i jako exoti ze země za železnou oponou.
LN Nebylo to přece jenom tím, že jste reprezentovali českou školu pantomimy a pohybového divadla, která byla hodně osobitá a odlišná od toho, nač oni byli zvyklí?
No víte, já když slyším škola, tak si představuju, že se nastoupí do první třídy a chodí se tam až do devítky, a pak se udělají přijímačky a jde se na gympl. Ono se to tak hezky říká česká škola, ale co to je? To jsou hlavně jména Fialka, Hybner, Turba, Rýda, Papežík. Velká výhoda byla, že jsme nemluvili, a když jsme začali, tak to taky lidem připadalo objevné. Že umíme skloubit slovo a gesto a komunikovat. A kromě toho Dáša Bláhová byla velmi sympatická žena, všichni do ní byli zamilovaní a považovali nás za dvojici. Hrozně nám fandili a byly doby, kdy nás opravdu nosili z jeviště.
LN Když jste takhle na západě de facto žil, nepřemýšlel jste o emigraci?
Párkrát ano. Jednou v Belgii jsme se konečně rozhodli, že se nevrátíme a jediný, kdo to věděl, byl Petr Oslzlý. Celou noc jsme se loučili. S naší zemí, minulostí a kdoví s čím ještě. Loučení se dělo v domě u známých a oni si říkali, tak co s nimi uděláme a nabízeli nám možnosti. Pak Petr pravil - myslíš, že je to opravdu to nejlepší? A kladl nám otázky, jestli není důležitější zůstat doma a hrát divadlo. A to mě zarazilo, protože my jsme hraní divadla na Provázku považovali za misi. A tak jsme si to k ránu rozmysleli a že jedem domů bojovat uměním. Dokonce vím, že Stánička, maminka naší Kamilky, byla zklamaná. To jsou takové ty chvilky jak z ruského filmu. A já z toho najednou udělal cinema verité.
LN S některými inscenacemi jste ale museli mít problémy. Jak vám to všechno procházelo?
To bylo Brnem. Praha přikázala, tohle by nemělo být, a tak si v Brně na just řekli, co nás budou komandovat. Bylo víc takových případů -ve Večerním Brně Lasica a Satinský si taky dost dovolovali. Vzpomínám na Vize a metamorfózy strýca Macalíka, což byla taková surreálně folklorní záležitost, kterou jsme s Dášou dlouho hráli, pak se to jmenovalo Strašidýlka. No a konala se předváděčka na malém jevišťátku. Dostavily se tři dámy z národního výboru a jedna z nich pravila - když ono se v pantomině tak těžko škrtá. A tam jsme pochopili, jaké výhody tenhle žánr poskytuje.
LN Některé příkazy a zákazy dnes působí až neuvěřitelně...
Petr jednou dělal obal na desku, a ta se pak schvalovala. Byl tam lhotákovský motiv - vlaječka na zeleném trávníku. To byste měl přemalovat! Proč? No vypadá to, že vítr fouká ze západu, a to musí být obráceně... To mu vyrazilo dech. Na Provázku vznikla známá teorie bílého psíčka, což znamenalo, že se do inscenace zabudovalo něco, co bylo jasně závadné a o čem se bude diskutovat. Cenzoři tím pak ztráceli čas a dech a na to podstatné nedošlo. Ale možná to vymysleli v Rakousku-Uhersku.
LN Jak jste se vlastně dostal k pantomimě, na JAMU jste přece studoval činoherní herectví?
Můj tatínek vždycky bavil společnost tím, že imitoval politické strany, které si pamatoval z první republiky. Lidé se smáli a já nevěděl čemu, ale líbilo se mi to. Na JAMU mě dostala do ruky profesorka Ryšánková. Pak jsem jel na soutěž amatérských mimů, to jsem byl ještě na škole, a tam jsme se s Josefem Platzem umístili jako první. Hybner s Turbou mě viděli, a když potom měl Richard Rýda ve Viole potíže, řekli mi, ať to vezmu za něj. V té době jsem si taky vydělával činohrou - v Divadle Na zábradlí, kde Velen hrál starýho generála v Pomstě ruské siroty. On točil v NDR a potřebovali záskok. My to samé dělali na JAMU, tak mě vzali. Velen mě v podstatě platil ze své kapsy a říkal mi - pane kolego, hrajte to tak, aby nikdo nepoznal, že to nejsem já. Pak přišel Provázek, ale i tam jsem si kromě činohry mohl dělat vlastní věci.
LN V roce 1987 se vám podařilo s vlastním pořadem - Manéží -prorazit i do televize. Do té doby jste byl téměř výlučně divadelní herec ze studiové scény. Neměl jste pocit, že se tím zprofanujete?
Měl. My jsme byli takový mnišský řád, divadlo - laboratoř. Cítili jsme se jako následovníci Jerzy Grotowského nebo Eugenia Barby. Na rozdíl od temných Poláků jsme do toho dávali víc humoru, ale taky jsme byli sektáři. A pochopitelně jsme pohrdali televizí, ba i filmem, Chytilové dalo pěknou fušku mě přemluvit, abych hrál v Kalamitě. Scénář o klukovi, který chce pracovat a oni ho ti ostatní od toho odrazují, zněl tak socialistickorealisticky. Ale ona mě přemlouvala a říkala, ne, ne, to je jen takový základ, hlavně že to schválí, pak si můžeme dělat, co budeme chtít. Pak ale celý Provázek hrál v Baladě pro banditu a ukázalo se, že tedy film může být. To jsem ale odbočil. S televizí jsem si připadal jako Jiří Voskovec, který zklamal své druhy. Pamatuju si na večírek po první Manéži, kde byla Truda Vidlářová, Jano Sedal, Iva Bittová a Jirka Pecha a tam zazněla slavná Sedalova věta Polívka skončil. Bránil jsem se, že do televize pašujeme humor a zastával se mě jenom mladinký Pitínský.
LN Jaký máte k televizi vztah dnes?
Nemůžu ji pomlouvat, protože v ní hraju. A taky se zdržuju debat, jestli vyvolení nebo vyvalení jsou správně. Ale je pravda, že jsem nikdy nechtěl dělat reklamu. A najednou bum a je to. Pak mi jedna paní povídá, Bolku, ta reklama na Májku, to je to nejlepší, co jste kdy udělal. Přitom já odmítal reklamy, a za velké peníze, v Itálii, tady by to nikdo nikdy neviděl. Tehdy jsem ale proti tomu brojil a bylo mi to blbé něco takového vzít.
LN Čím to, že jste si tak povolil?
Potřeboval jsem peníze na rozvod. Tak jsem do toho zatáhl všechny svoje kamarády. Když jsem poprvé viděl kluka, který mě hraje v mladším věku, tak jsem si v duchu říkal - to mám být já, vždyť já byl takový hezký dítě! Pikantní na tom je, že on byl taky uražený. Štvalo ho, že by měl takhle vypadat, až bude starší.
LN Jako celistvé autorské divadlo jste naposledy asi dělal Variaci na chlast. Od 90. let se této tvorbě prakticky nevěnujete. Proč?
Napište tam - dlouho váhá. Je to složité, člověk se musí dobře trefit, aby to zafungovalo, a občas si taky nabije nos. První opravdu šílenou spršku kritiky jsem zažil s filmem Kurvahošigutentag. Nebyl jsem na to zvyklý, všichni mě - kromě několika kantorů na střední škole a pár profesorů na JAMU - pořád chválili, a teď tohle. Věděl jsem ale, že film je dobrý, že to není žádné Trhala fialky dynamitem. Že je to komedie mravů. A jako každé rozmazlené dítě jsem se za tu kritiku šíleně urazil a cosi ve mně si řeklo - tak dobře, nechcete, tak to mít nebudete, což je samozřejmě dětská a naivní reakce. Teď mám spíš autorská místa v inscenacích, třeba ve Hvězdách nad Baltimorem, a taky mám Manéž, je hodně autorská. A pak vy zapomínáte, že já jako klaun už jsem vlastně v důchodu. Mně třeba dnes přijde osvěžující, když hraju Shylocka. A neznamená to, že v budoucnu něco autorského neudělám.
LN Připomněl jste Hvězdy nad Baltimorem, kde hrajete Vlastu Buriana. Bylo těžké ho hrát?
Milan Lasica mi nedávno říkal, když teď čteš české noviny, tak máš pocit, že za všechno, co bylo, může Vondráčková a Gott. No a po válce zase za všechno mohl Vlasta Burian. Když jsme inscenaci chystali, kladli jsme si otázku, jak je možné, že někdo tak milovaný byl najednou tak zavržený a poplivaný. A on přitom žádný kolaborant nebyl a spoustě lidem pomohl.
LN Každé výročí listopadu '89 si lidé stěžují, jak přišli o iluze. Jste spokojený s tím, co žijeme?
Hluboce si vážím svobody a štve mě moralizovaní a mustrování, co kdo by měl a neměl. Když se chceš na něco dívat, tak se dívej, když ne, tak se na to vykašli. Mnohým je asi smutno, že žijeme v úpadkové době a že to, čemu se říká humanismus, dostalo takové rány. Je pravda, že si kolikrát člověk řekne, tak jsem si představoval, jak budou jezdit tramvaje s verši Skácela a Seiferta. A kdepak, jezdí s reklamou na kokakolu. A i tak se nakonec verše vždycky někde objeví.
První šílenou spršku kritiky jsem zažil s filmem Kurvahošigutentag. Nebyl jsem na to zvyklý. Věděl jsem ale, že film je dobrý, že to není žadné Trhala fialky dynamitem.
LN Češi mají v povaze pořád naříkat, což asi přejali od Židů...
Anebo to mají Židi od nás. Úžasný je i to nádherný židovský diskutérství, potkají se dva a už se hádají o politiku. Jsou národy, kterým je to úplně jedno. Třeba v Itálii je každého půl roku u vesla někdo jiný, tak se tím nevzrušují.
LN Bydlíte stále na farmě v Olšanech? Máte vůbec čas tam být i delší dobu?
Když pracuju v Brně, je to bez problémů. Schwarzenberg se mě ptal, proč tomu říkáš farma, vždyť je to statek. A já říkám, drahý kníže, my si umíme představit nedostatek a toho se hrozíme, ale nedofarmu si nikdo představit neumí.
LN Máte tam zvířectvo?
Jistě, i tři pštrosy, mysleli jsme, že máme dvě samice a jednoho samce, ale jeden pštros nás podvedl a začal se přepeřovat a je z něj samec. Jmenuje se Frou Frou, a tak z toho asi bude frustrovaný.
LN Pracujete rád, nebo se musíte k tomu nutit?
Podle toho, oč jde. Strašně se mi nechce, když mám na něco odpovědět, něco napsat, to pořád oddaluju. Pokud jde o učení textů, tak na to už mám svůj rytmus. To mi přijde snadné. Ale už nemám na to, abych se zdokonaloval, i když vím, že bych měl - třeba ve francouzštině.
LN Kolika jazyky se domluvíte?
Anglicky, francouzsky a italsky. Ale mám rezervy, měl bych si to doplnit. Ale je to složité. A taky mám děti a ty zaberou taky dost času. Než je objedu, týden je v háji.
LN Není trochu vysilující pořád znova se zamilovávat a budovat nová hnízda?
Ale vždyť já žádná nová hnízda nebuduju, byl jsem jen dvakrát ženat. Tedy třikrát, protože se Chantal jsme se museli vzít dvakrát, protože jednou nás oddali v Americe a to nám tady neuznali. Co je významnější, založit nový oheň, nebo rozdmýchávat ty staré? Ale vážně: moudrý říká, napřed bys ji samou láskou sežral a pak lituješ, žes to neudělal. To už bych byl dávno tlusťoučký kanibal. Všechny ty peripetie přičítám své rozmazlenosti, moje maminka byla už starší a já byl její miláček, ona by za mě dýchala, já jsem mohl lhát, jak jsem chtěl a ona to věděla, ale nechala to tak. Člověk pak pořád hledá tu matčinu generální lásku, tu obětavost a nezištnost, kterou navíc ani nikdy nezdůrazňovala. Snažím se, aby to tak nebylo, ale zároveň vím, že to tak vždycky bude.
LN To je hezké, že si to tak umíte rozebrat. Vrátil byste něco ve svém životě?
Kdyby moje maminka teď žila, tak ji nosím na rukou.
LN Co váš vztah k alkoholu?
A jak s ním bojuji? A jak nad ním nevítězím? To je další téma, které pro sebe nepovažuji za kruciální. Chantal byla nedávno v Prásku na Nově. Já to neviděl, ale někdo mi říkal, že se jí ptali na můj vztah k alkoholu. Jestli prý se nebojí, když je tatínek jejího syna alkoholik, že by mohl být také. A ona vůbec neřekla, že nejsem alkoholik, že se doma neožírám a neležím pod stolem. Jestli jsem opravdu alkoholik? Já to vlastně nevím.
LN Když víte, že nesmíte pít, protože pracujete, napijete se?
V žádném případě.
LN A alkohol vás inspiruje?
Mám rád hospody, diskuse, při kterých se tam chlapi hádají, kde pramení Svratka a začnou nosit mapy. To miluju. Co já mám pořád někomu vysvětlovat. Někteří lidé si asi opravdu myslí, že jsem pořád opilý. Ale to je nenapadá, kdy bych to všechno, co hraju, točím a píšu, asi tak udělal.
LN Jak odmítáte ty, kteří si s vámi chtějí dávat panáky?
Říkám dneska nemůžu, chci spáchat sebevraždu. Třeba mladí u nás v hospodě někdy pokřikují Bohušu a já jim klidně odvětím - to pánové není film o tom, jak se máte chovat, ale o tom, jak se nemáte chovat. Já si umím zjednat pořádek.
LN O komicích se taky říkává, že jsou v soukromí smutní. Jak je to s vámi?
Do toho se vždycky promítají rozdíly, jak člověk vidí sebe a jak ho vidí ostatní. V nějakém nabubřelém egu se vidí jinak a pak přijde rána a zří se v pravém světle. Třeba nemoc. Jsem ve věku, kdy kamarádi odcházejí. Jednoho jsem pochoval, už je to patnáct let.
LN Petera Scherhaufera?
I toho. Mně se zdá, že Scherhaufer je na Provázku pořád přítomný. Jako by tam pořád spolupůsobil, pořád se uvažuje v intencích, co by tomu řekl.
LN Vy jste se po letech na Provázek vrátil již zmíněnými Hvězdami nad Baltimore. Byl to návrat ztraceného syna?
Zalezl jsem do kumbálku a přišli za mnou, proč prý se nepřevlékám v šatně s nimi, jestli mi tam není smutno? Tak povídám, že asi jó, ale že mám radši smutek než kolektiv. To je to moje machrování. Mají pohodlí, kterému jsme se vždycky posmívali, a měli z toho i krizi. To víte, když mají za šatnou saunu. I kvůli Scherhauferově smrti to měli složité. Teď se to zase snad zvedá. A Petr Oslzlý pořád třímá prapor jako starozákonní stařec.
LN Stejně to ale tenkrát byly bohatýrské doby. Nebo ne?
Ty jsou pořád.
