4. března 2019 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Ponuré balady a jevištní efekty. Erbenova Kytice v Národním divadle je rozmáchlá

Inscenace Kytice (2019). Režie: SKUTR. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inscenace Kytice (2019). Režie: SKUTR. | foto: ND

PRAHA Erbenova Kytice patří podobně jako Máchův Máj k všeobecně akceptovaným pokladům české literatury (i těmi, kdo mají s tzv. klasikou problémy) a bývá často upravována pro jeviště, došlo i na filmovou verzi. Nově se objevuje v těchto dnech na repertoáru Národního divadla přímo ve zlaté kapličce, a to v plném lesku.

Tím leskem míním především opulentní scénickou podobu a množství divadelních kouzel a efektů. Je ovšem otázkou, nakolik tento rozmáchlý tvar umocňuje spád ponurých a v dobrém slova smyslu didaktických balad, z nichž je Kytice uvita.

Po rozhrnutí opony zaujme barokizující scénografie Jakuba Kopeckého, stálého spolupracovníka režijního tandemu SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), kteří jsou pod inscenací jako tvůrci podepsáni. Jednající postavy se trousí do chrámového prostoru s kazatelnou, kostelními lavicemi a otevřeným stropem. S těmi lavicemi lze ovšem provést „kouzlo“, stačí pootočit mechanismem po jejich straně a hned se objeví řádky zralého obilí.

Inscenace Kytice (2019). Režie: SKUTR.
Inscenace Kytice (2019). Režie: SKUTR.

Aktéři vykazují podivnou rustikálnost venkovských figur, mají totiž na hlavách holé větve ze stromů či pruty a daří se jim i v chůzi udržovat jejich rovnováhu. Hned po otevření opony se ovšem v prostoru nachází František Němec v roli jakéhosi prologu či průvodce a recituje úryvek ze Záhořova lože, balady, které si divadelníci dosud málo všímali. Herec svou zvnitřnělou interpretací představuje čistou a důstojnou polohu inscenačního tvaru, neokázale později interpretuje také Polednici, civilně, a přesto s dramatickou účinností.

Za spoluhráčku při prezentaci této krátké balady má Pavlu Beretovou, která si v dětské košilce hraje s velkým kohoutem na kolečkách. Střídměji pojatá čísla působí v celku jevištního díla vůbec účinněji než ta výpravná, také Dceřina kletba, kterou opět sugestivně deklamuje Beretová, reagující v „titulní roli“ na otázky vyslýchající a později proklínané matky (Jana Boušková). S výjimkou zmíněného Františka Němce stojí mužští představitelé tentokrát ve stínu svých protějšků, dámám byly ovšem nabídnuty zajímavější příležitosti.

Spojení bardů a omladiny

Tak ve Zlatém kolovratu zaujme Jana Pidrmanová v dvojroli hodné Dory i její zlé sestry jen nenápadným posunem ve výrazu, daří se též Janě Preissové jako obmyslně kalkulující maceše a také zprostředkovatelce fatálních informací předoucího kolovratu. Přesvědčivá je starostlivost i majetnická láska Táni Medvecké jako matky ve Vodníkovi, tato balada se ovšem zvláštním způsobem rozlomí, dcera v podání Anny Fialové nahlíží zprvu do vody z velké výšky (od stropu), zavěšená na popruzích, přičemž celý chrámový interiér je pojednán jako vodníkova říše, Csongor Kassai se v jeho roli ohání dlouhým rákosovým stvolem.

Pobyt polapené nevěsty pod vodou je pak zvukově podkreslen orientální melodikou, jako by dívka žila a trochu se nudila kdesi v harému, tato „vsuvka“ je totiž vzhledem k celkové kompozici díla neúměrně dlouhá. Poněkud komicky (myslím, že nechtěně) působí též strašidelnost balady Svatební košile, přestože Lucie Polišenská přesvědčivě podává Erbenovy verše a chová se srdnatě, když je její postavou při divoké jízdě s mrtvým miláčkem – opět za pomoci závěsné techniky – smýkáno do výšky a pak zase dolů.

Efektně opalizují zlověstné proměny oblačnosti, promítané na zadní stěnu, využity jsou též dýmy a fukary, ty především při pronásledování vdovy vražednice z Holoubka, která padá do tenat své vzdouvající se dlouhé sukně. Sled balad je též přizdoben vložením několika lidových písní, které celek nijak výrazně neobohacují, ale také ho nepoškozuji, činoherci naší první scény je interpretují s imponující muzikalitou. K méně okázalým a cenným efektům inscenace patří zřetelné sympatie mezi bardy divadla a jeho omladinou, nejzřetelněji ve finálovém Štědrém dni, kdy jsou „Marie, Hana, dvě jména milá“, pokoušející se během magického data o výhled do vlastní budoucnosti, ztvárněny herečkami dvou generací, Ivou Janžurovou a Pavlínou Štorkovou.

Karel Jaromír Erben: Kytice

Úprava textu: SKUTR a Ilona Smejkalová

Režie: SKUTR

Scéna: Jakub Kopecký

Kostýmy: Simona Rybáková

Hudba: Petr Kaláb

Národní divadlo, premiéra 28. února

Jan Kerbr, divadelní kritik