14. dubna 2019 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Popravy a tortury kolem nás. Lízinka je přehledné a v rytmu tepající představení

Při děkovačce. Pavel Kohout na scéně hornopočernického divadla po představení. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Při děkovačce. Pavel Kohout na scéně hornopočernického divadla po představení. | foto: DIVADLO HORNÍ POČERNICE

PRAHA/HORNÍ POČERNICE Ve světové premiéře se na českém jevišti objevila hra doyena mezi českými dramatiky Pavla Kohouta s názvem Lízinka. Jde o dramatizaci autorova románu Katyně z roku 1978 a uvedlo ji ochotnické Divadlo Horní Počernice v režii tandemu Jana Sůvová – Klára Šimicová. Text totiž odmítlo uvést Kohoutovo „domovské“ Divadlo na Vinohradech.

Brutálně groteskní historka o frekventantce SUPOV (střední učiliště popravních věd) Lízinky Tachecí pracuje s až surreálnou fabulací. Hrůzy, tvořící obsah výuky, se ovšem opírají o reálnou historii krutostí, které zdaleka nevymizely s dneškem. Ambiciózní matka Lízinky jde bez zaváhání za svým snem, aby její půvabná, ale natvrdlá dcerka dosáhla maturity a souhlasí přes zprvu důrazný odpor humanitně vzdělaného manžela s tím, aby dva podezřelí chlapíci, jinak pedagogové na SUPOV, provedli vstupní pohovor s Lízinkou v koupelně bytu Tachecích. Absurdně mnohoznačná situace, kdy se tatík evidentně obává ztráty dceřiny poctivosti (ta je však zatím podrobována schopnosti „popravit“ drůbež a rybu), patří v Kohoutově hře k nejpůsobivějším. Text zdobí vtipné dialogy i rozkošnické pohrávání si s češtinou (vymýšlení krycích zkratek pro jednotlivosti ve výuce učiliště). V programu inscenace nechal autor otisknout zamítavé stanovisko vinohradského šéfdramaturga Jana Vedrala, který mimo jiné uvádí: „Drcení varlat a kůlování per vaginam není ,cool‘, ale nehněvej se, za hranicemi vkusu.“


Přiznám se, že této námitce rozumím, vinohradské publikum by takové „kruťárny“ asi těžko přijalo, navíc nejde jenom o vyjmenování těchto zrůdných forem tortury, ale každé z nich je věnován samostatný výstup. Považuji je za nejproblematičtější položky jinak dobře dramaticky vystavěného textu a v takové intenzitě pro mě ztrácejí varovný rozměr.

Životnost divadelní hry prověří vždy až její inscenování. To, že jsem dvě a půl hodiny dění na počernickém jevišti sledoval se zájmem, svědčí také o dobré úrovni zdejšího souboru. Dámy režisérky projevily výraznou schopnost vytvořit přehledné, ve svěžím rytmu tepající představení, výkony herců sice nejsou mimořádné, ale solidní a v podstatě vyrovnané. Zaujmou i zvládnuté mizanscény se zaplněným jevištěm, například zimní výcvikový kurz s lyžemi či závěrečná zkouška studentů s nacvičenými a připravenými odpověďmi (aluze na procesy v padesátých letech) a komisí, kterou víc zajímají obložené chlebíčky na stole. Prezentaci typů poprav podle geografických lokací výrazně podbarvují víc než známé melodie (Lili Marlene, Kalinka, první takty Gershwinova opusu Rhapsody in Blue a řada dalších). Některé poznámky, posouvající děj, se ozývají z nahrávky ve výrazné interpretaci Pavla Kohouta samotného, připomíná tím také autorskou interpretaci textů na disidentských nahrávkách svých druhů Václava Havla či Milana Uhdeho ještě z dob normalizace.

Nezbývá než počkat na prověrku dramatické novinky časem, který může zájem o další inscenování „spustit“ brzy nebo i za dlouho.

Pavel Kohout: Lízinka

Režie: Jana Sůvová a Klára Šimicová

Scéna: Matěj Čech

Kostýmy: Eva Bartoňová

Divadlo Horní Počernice, světová premiéra 13. 4. (psáno z předpremiéry 6. 4.)

Jan Kerbr, divadelní kritik

Najdete na Lidovky.cz