Když producenti a pozůstalí společně ohlásili, že před Vánoci vyjde první z posmrtných kompilací Amy Winehouse, nazvaná Lioness: Hidden Treasures (Island Records), s dosud opomíjenými skladbami, byla to příležitost pro amatérské prognostiky. Vřadil se mezi ně i autor těchto řádek.
Mezi nealbovými nahrávkami, jež shromáždili fanoušci piráti na webu, je totiž jedna, která, domníváme se, válcuje většinu ostatních svou krásou. Popový evergreen ze šedesátých let Will You Still Love Me Tomorrow? nazpívala Amy Winehouse (výjimečně) jenom s kytarou, k níž se později přidá malá akustická kapela. Silný, suverénní hlas nad tím jednoduchým doprovodem plachtí jako zraněný dravec a vystavuje na odiv detaily a drobné posuny, aniž bychom zaznamenali sebezhlížení nebo hru na efekt. Frázování, improvizované ozdoby, Amyina klasická špetka frajerské nedbalosti, skepticky prožitý text míchaný s čirou radostí z melodie Carole Kingové: všechno se tu posluchači podává jako na podnose, právě díky střídmému doprovodu. Producenti by byli blázni, kdyby tuhle věc nezařadili, říkal si její posluchač.
Nu a jak to dopadlo? Při pohledu na tracklist alba můžeme zajásat: Will You Still Love Me Tomorrow? tu skutečně je. Pusťme si ovšem příslušný track: zahřímá na nás fanfára dechové sekce a smyčců a svým „ááá“ navodí náladu vokalisté (napsali bychom Sbor Lubomíra Pánka, ale ten už vrstevníci Amy nepamatují). Když přijde řada na zpěvaččin hlas, prodírá se, chudák, do popředí skrze koňskou dávku emocí, kterou sem producent a aranžér Mark Ronson pokládal za nezbytné chlístnout. Druhý z producentů Salaam Remi píše v bookletu o tom, jak báječně si Winehousová doma jen s kytarou zpívala a nahrála A Song For You (soulový standard z repertoáru jejího oblíbeného Donnyho Hathawaye, o němž zpívá v Rehab) nebo vlastní Half Time. Nahrávky bez kapely však „profesionál“ nedokázal vnímat jinak než jako „materiál“, který povýšil na „výsledek“ tím, že z něj udělal opulentní obložené mísy. Když A Song For You otevře žbluňkání harfy a vzápětí vpadnou smyčce, zakroutí určitý typ posluchače hlavou a bezmocně si povzdychne: Jako u blbejch!
Divoké děvče, klidný sound
Tvůrci alba píší, že při jeho sestavování prošli hodiny nahrávek s Amyiným hlasem. Pokud je tomu tak, čeká nás jistě ještě řada zpěvaččiných „nových a překvapivých“ alb. Žádné z nich nebude ve skutečnosti jejím třetím řadovým albem: podle zpráv na něm sice pracovala, ale na novince je tak málo čerstvějších snímků, že jen potvrzují tušení, jak těžko se jí pracovalo (před smrtí dokončila pro budoucí vydání jen dvě písně). Velkou část alba tvoří snímky z období debutu Frank: ten ji zdaleka neproslavil tak jako pozdější Back In Black. Nahrávky jsou tu kompromisnější a uhlazenější, zpěvačka je později zpívala jinak. Je tu brazilský evergreen Girl from Ipanema nebo její vlastní pocta Franku Sinatrovi Half Time.
Pochopitelně nechybí její vůbec poslední dochovaná nahrávka Body and Soul, medializovaný duet s klasikem swingu Tonym Bennettem. Na některých písních spolupracoval bubeník hiphopových The Roots, Ahmad „Questlove“ Johnson, a formálně se písně pohybují od swingu po hip hop. Převažuje však popjazzový sound, který navíc ustoupil od evokace sixties (což byla síla Back in Black) a posunul se k střednímu proudu sedmdesátých let. Styl „doo wop“, jak ho vyhmátla ve svých největších hitech, se tu objevuje jen výjimečně (Between the Cheats). Aranžéři snímky dotvořili jako projekt pro střední generaci, bez ostnu, snad ve snaze o konsenzus pro všechny. Amyin život byl vždycky kontroverznější než její sound, tady jeho konformnost dostoupila vrcholu.
Pro hypotetického každého Album Lioness: Hidden Treasures je pochopitelně především votivní předmět, zpoplatněný amulet pro všechny, kdo si chtějí ještě něco prožít se sympatickou, nepředstírající zpěvačkou, jež letos zemřela tragicky mladá. Ukazuje však to všednější z příběhu jejího hlasu: nikoli to, jak Amy vyčnívala z mainstreamového popu, ale jak zároveň byla jeho standardní součástí. O hlase Amy Winehouse nelze říct nic nepěkného: ale producenti, v očekávání globálního ohlasu posmrtné desky, vyšlechtili zvuk do mělké žánrové podoby. Člověk jako by úplně slyšel požadavek z některých rádií: pouštět hudbu, která nevadí. Ale takovéhle zacházení s Amy Winehousovou nepochybně leckomu vadí víc než dost. Škoda že jí producent líp nenaslouchal, když na něj - prý doslova - ječela: „Ztiš tu harfu, ať nezním jako fucking Mariah Careyová!“
