Mezi protagonisty dokumentů Heleny Třeštíkové patří Mallory k těm šťastnějším případům. Zásadní bitvu vyhrává už na samém začátku filmu: po narození syna se jí daří překonat závislost na heroinu. Klopotná cesta k normálnímu životu tím však teprve začíná.
Člověk, který skoncuje s drogami a hodlá žít v souladu s požadavky společnosti, má patrně o své budoucnosti jiné představy, než že bude přežívat ve vraku auta a marně se dožadovat pomocné ruky. Přesně do takové situace se však Mallory dostává a divák má dostatek příležitostí nahlédnout, co takový život obnáší. Podobně jako třeba snímek Davida Vondráčka Láska v hrobě, i Mallory v těchto pasážích diváky právem šokuje. Tedy alespoň ty, kterým nepřipadá normální, že jakákoliv lidská bytost přežívá v tak otřesných podmínkách. „Tři plus jedna v igelitkách“ tady navíc nemá člověk, který by dobrovolně rezignoval na standardní existenci.
Je to matka, která usiluje o společný život se svým synem, žena, která z bizarního příbytku v rozbitém autě dochází do zaměstnání (!), ale nevydělá tolik, aby mohla prolomit začarovaný kruh a pořídit si důstojné bydlení. Není to nic, co by člověk mohl při sledování svést na režisérčinu snahu zapůsobit na city nebo na protagonistčino přehánění: běžnost toho okolnostmi vnuceného způsobu života je evidentní.
Naděje jen na chvíli
Obzvlášť palčivé jsou výjevy z jednání s úřadem, který by pravděpodobně měl lidem v podobné situaci pomoci. Systém se tu vyjevuje ve své absurdní neosobnosti, nepřípadnosti a kontraproduktivitě. Se zoufalou situací Mallory a její snahou vybřednout z marasmu dramaticky kontrastuje byrokratická bohorovnost kafkovského i haškovského typu. Když úředníci zvěstují žadatelce o střechu nad hlavou jako skvělou zprávu, že se může zúčastnit vánočního losování volných bytů, lze se opravdu jen smát.
Nikoliv samo rozhodnutí skoncovat s drogami, ale vůle vydržet všechno, co potom následuje, činí z Mallory v pravém slova smyslu hrdinku. Nejde jen o nepřízeň okolí – řadu problémů si protagonistka dokumentu zjevně způsobuje sama, zejména pokud jde o její slabost pro ne právě důvěryhodné partnery. Divák trne, kdy se její vůle pod tíhou událostí zlomí a všechno dosavadní snažení přijde vniveč. Ale kupodivu výslednou zprávou je naděje.
Mallory je jedinečná i v tom, že svůj život bystře reflektuje. O její vysoké inteligenci není pochyb a její potenciál se nakonec i prokáže. Přesto se ocitá v situaci, kdy ji okolí považuje za obtížný hmyz, kterého je potřeba se zbavit, třeba tím, že bude demolovat auto, v němž Mallory bydlí. Jako kdyby v něm bydlet chtěla a po ničem jiném netoužila... Podobné momenty jsou nesmírně silné a dokážou divákům sáhnout hluboko do svědomí.
MalloryČR 2015 Režie: Helena Třeštíková Premiéra 23. 7. |
Hlavní hrdinka filmu své obrácení přikládá setkání s hercem Jiřím Bartoškou, který ji kdysi potkal žebrající na Karlově mostě a (kromě toho, že jí slušně přispěl) promluvil jí do duše. A jak se v dokumentu ukáže, nebyla to jeho poslední pomoc. Samozřejmě že účast celebrity vnáší do filmu trochu zvláštní přídech: možná i podezření, že svět je nějak až moc malý. Ale snad to tak je, že dnes už by zjevení anděla nepomohlo, proto musejí vstoupit do hry jiné veličiny. Zaplaťpánbůh za ně. A bůh pomáhej těm, koho nepotkaly. Protože sám se člověk dostává ze dna zatraceně těžko. I to je poselství Mallory.
