Jak vznikl projekt pro Cenu Jindřicha Chalupeckého?
Moje babička se rozhodla, že odchodem do důchodu končí veškerá její činnost. Rezignovala skoro na všechno, dokonce se jí nechtělo ani mluvit a přemýšlet. Hledala jsem něco, co by ji mohlo vytrhnout z apatie. Jediná věc, na kterou tak trochu vzpomínala, bylo její dlouholeté zaměstnání v obchodě s domácími potřebami. Dodnes si pamatuje 650 druhů zboží včetně cen. Napadlo mě ten obchod, alespoň obrazně, znovu postavit, a tím ji do práce vrátit. Pod mým vedením začala kreslit jednotlivé druhy zboží ve všech velikostech a postupně se dočkala nejen pochvaly od celé rodiny, ale hlavně zájmu o to, co dělá. Podařilo se mi najít zároveň téma, o kterém si s ní můžeme povídat. Pro mě je symbolem života komunikace, proto mi to připadá tak důležité.
Viděla už babička výstavu?
Ještě ne. Na vernisáž jsem ji nechtěla vzít, protože tam bývá moc lidí. Vzhledem k tomu, že nikam nechodí je to pro ni příliš náročné. Doufám, že to ale uskutečníme. Dívala se na televizní záznam a líbilo se jí to. Říkala, že viděla své kresby v televizi. A já jsem si tak uvědomila další rozměr své práce. Konečně o něčem, co zahlédla na obrazovce hovořila konkrétně.
Projekty, na kterých jste pracovala, jste pečlivě zdokumentovala. Vystavujete je, i když tvrdíte, že vás to neláká. Proč?
Každý můj projekt má jen omezený počet diváků, kterým je určen, těmi jsou často jen jeho aktéři. Z výstav nemám dobrý pocit, připadají mně jako něco "navíc". Například teď mám dojem, že nám s babičkou někdo kouká do kuchyně. Uvědomila jsem si ale, že mé projekty mohou někomu poskytnout návod, jak řešit určité situace.
Proč myslíte, že vás porota zvolila laureátkou?
Myslím, že porotu mohl oslovit fakt, že výtvarné umění používám jako prostředek k něčemu důležitějšímu. Všechny mé projekty se snaží najít cestu z prázdna nebo nějakého problému. Jejich cílem je, aby se něco změnilo ve společnosti. Nesměřují do galerií, jejich výsledek je jiný, než dobře nainstalovaná výstava. Na základě mého projektu se babička zapojila do rodiny. To je dost nehmatatelná věc, ale pro mě silná a úderná.
Mnoho diváků vnímá vaše umění spíše jako sociologické projekty.
Já neřeším jestli to je nebo není umění. Nezabývám se tím, jestli jsou to sociologické, politické nebo filosofické problémy. Pro mě je podstatné, aby moje věci otevřeli lidem něco nového.
Na Akademii jste studovala v ateliéru grafiky Vladimíra Kokolii, ale vaše tvorba spadá spíše do kategorie konceptuálního umění.
Na přijímačky ke Kokoliovi jsem přinesla práce jako kresby žehličkou nebo kartáčkem na zuby. Snažila jsem se ukázat věci, které nejsou vidět. Bylo mi jedno, jakým způsobem to vyjádřím. Využívala jsem prostředky, které mi byly nejblíže a tak to i zůstalo. Pracuji s tím, co mám po ruce. Vladimír Kokolia byl pro mě výborný učitel a nechával mi takovou volnost, že nebyl důvod měnit ateliér.
Jak jste přišla na to, že se lze vyjadřovat jinak, než tradičními prostředky?
Přesně nevím. Ale vyrůstala jsem v rodině, kde jsem často slyšela: "umění je být v pravý čas na pravém místě", "mlčet je taky kus umění" ... Snad mě k tomu přivedli trochu i rodiče.
Jako laureátka Chalupeckého ceny jste získala finanční obnos v hodnotě sto tisíc korun na realizaci katalogu nebo výstavy. Už víte jak jej budete investovat?Peníze chci použít pro realizaci dalšího projektu, zatím ale nedokážu říct, jak přesně bude vypadat. Ten obnos není tak velký, jak se může zdát. Sebemenší "blbost" stojí dneska hrozné peníze. I nadále musím spoléhat na sponzorské dary. Také mi není sympatické, že ta částka pochází od tabákové firmy. Ve světě to není obvyklé a já sama z toho nemám dobrý pocit, už jen kvůli tomu, jaké mají mé práce pozadí.
Měla jste někdy vlastní ateliér?
To neměla. Pracuji ve svém pokoji v rodinném domku v Líšni. Je tam jen stlučený regál, šedý koberec, postel, stůl a malířský stojan. Stěny jsou holé, protože v bytě nesnáším obrazy. Pořád mám pocit, že obrazy zakrývají nějakou díru. Když na zdi visí hodně obrazů, je mi divně, připadá mi, že je prostřílená.
Vždy jste chtěla studovat umění?
Určitě. Na základní škole jsem nechodila do žádného kroužku. Nevynikala jsem ve sportu ani v hudbě, nebyla jsem skvělá na jazyky ani na matiku. Byla jsem prostě šedá. Hrozně těžce jsem to nesla. Ráda jsem ale kreslila a proto jsem se přihlásila do Hodonína na střední keramickou školu, po dvou letech jsem odešla do Brna na grafiku. Na střední škole jsem pracovala podobně jako na vysoké, do školy jsem nosila věci, které jsem dělala mimo ni.
Jak vypadala vaše diplomová práce?
Nechtěla jsem dělat nějakou velkou hmotnou věc, protože mě odstrašuje, jak na zahradě Akademie stojí pět let stále ty stejné sochy, které nikdy neodvezou, protože není kam. Měla jsem potřebu upozornit na to, co mi celou dobu studií trápilo a to je uzavřenost Akademie. Rozhodla jsem se prezentovat svou představu nějakého nového ateliéru nebo semináře, kde by studenti komunikovali o své práci s normálními lidmi. K obhajobám jsem přivedla svou rodinu, jejíž členové zastupovali různé věkové kategorie a profese a sestavila z ní "šedou komisi". Ta pak hodnotila práce spolužáků, především z nových médií, protože právě ti nejvíce bojují s nepochopením veřejnosti. Najednou byli studenti nuceni odpovídat na úplně banální otázky, jako například k čemu ty věci vůbec jsou?
Myslíte, že by současné umění mělo být srozumitelnější?
Nejsem zastáncem toho, že všechno se musí vysvětlit, ale aspoň trošku přiblížit lidem. Hodně dobrých věcí se k lidem nedostane, protože k nim chybí klíč. Stačí třeba i jediné slovo, nebo cokoliv jiného. Jenže najít to, je strašně těžké, protože člověk musí svou práci znovu uchopit.Vím dobře o čem mluvím, protože ve většině mých projektů pracuji právě s lidmi mimo uměleckou sféru a abych je pro svou věc získala, musím pro ně hledat další a další vysvětlení.
Váš přítel je tvůrcem filmu Český sen. Myslíte, že funguje nějaké propojení mezi vaší prací?
Na to je těžké odpovědět, protože jsem byla obou projektům příliš blízko. Je pravda, že v době, kdy já jsem začala dělat Nic tam není, Vít natáčel Český sen. Zatímco já přesvědčovala k účasti občany Ponětovic, on přemlouval reklamní agenturu. Obě věci jsou v podstatě na téma "nic tam není" a daly by se najít i další spojitosti. Vít byl také hlavním kameramanem akce v Ponětovicích a je pro mě významná podpora. Nepanikaří, přesně ví, kdy se co musí fotit a točit. Je dominantní osobnost, ale zároveň se mi při spolupráci dokáže zcela podřídit. Je jedním z mála lidí, kterým věřím, že mým věcem mohou skutečně pomoci na svět.
Ke kterému ze svých projektů máte nejsilnější vztah?
Snad k těm, které skutečně něco změnily. Nejzřetelnější je to u posledních projektů, ale kdo ví, třeba právě ty méně nápadné jsou nejdůležitější.
