Prahu rozezněl kytarista, který dokáže probudit Golema

Newyorčana Garyho Lucase u nás předchází pověst pravé ruky nedávno zesnulého Captaina Beefhearta anebo společníka Nicka Cavea při jeho autorských čteních. Svým nenapodobitelným stylem se u nás zkraje 90. let uvedl živým vystoupením k němému filmu Golem.

Gary Lucas Lucas, Zajíček, Nejtek, Acher: Svobodná místa Jazzdock, Praha, 18. 2. 2011

Za vydatného přispění domácích hudebníků Ivana Achera a Michala Nejtka tentokrát Lucas v Česku oživoval další legendu – undergroundovou kapelu DG 307 básníka Pavla Zajíčka. Pod promítacím plátnem se záběry z veselého ghetta domácích "mániček" působil přirozeně v roli citlivého doprovázeče Zajíčkovy důrazně deklamované poezie. Lucas tu nebyl za "hvězdného hosta", byť je jeho hudební svět ze čtyř zúčastněných ten nejobsáhlejší.

Poetický band s Pavlem Zajíčkem je jednou z Lucasových nesčetných spoluprací, ke kterým v posledních letech patřila třeba deska čínských písní ze 30. let minulého století. Odtud pak otevřenost a schopnost naladit se na spoluhráče jako newyorčanův hlavní "trademark".

Slovenský kytarista Andrej Šeban otevřel své vystoupení v Praze veršem, který by sám o sobě stál za cenu vstupenky: "Nic nepřišlo, a už je to tu, dokonalé jako Vinnetou." Fenomenální kytarista, který se rozešel s mainstreamem, několika slovy vystihl své ambice i zklamání. Bývalý spoluhráč Deža Ursinyho, Jara Filipa, Mariana Vargy a hlavně Richarda Müllera si do Prahy kromě kytar a elektroniky přivezl taky fujaru a nemocniční kapačku s plechovým lavorem. Špitální rekvizity použil v jedné skladbě jako hudební nástroj. Legrace, pod povrchem často dost hořká, jde na vrub Šebanova současného hledačství a hudebního samotářství.

Šebanovy prsty na hmatníku občas pohání neurotický neklid maskovaný za bravuru a hlukové legrácky jednoho přimějí k zamyšlení nad nepsanou smlouvou s lidmi, kteří přišli, aby Šebana uslyšeli hrát.

Pokud však měl Šeban během šťastnějších momentů večera, stejně jako autor těchto řádků, pocit, že tak velký hudebník nepatří na tak malé pódium, nedal ho na sobě znát. Vždyť nikdo tu za poslední léta nepřišel s tak soustředěnou a osobní nahrávkou, jako bylo album Bezvetrie (2000), málokdo umí reagovat tak svrchovaně "písničkářsky" na znepokojivé detaily, jakým je jednovětý komentář slovenské televize ("pomalu si zvykáme na výbuchy aut"). A málokdo je hráč tak dospělý a inteligentní.

Andrej Šeban Andrej Šeban Klub Kaštan, Praha, 16. 2. 2011

Potíž je ale s dobou, která uběhla od chvíle, co se Šeban uchýlil do své jeskyně. Donedávna byl u hudebníka vrcholnou metou zappovský nadhled a lehkost, hraní "s prstem v nose". Jenomže v době, která si na takovém dojmu zakládá nejvíc, jsou zajímavější ti, kdo zvolí cestu střízlivého osobního ručení a dokážou o ní přirozeně komunikovat s okolím. Šebanova syntéza má prozatím nadživotní velikost uměleckého Golema a zasloužila by si uvolněně "odfouknout".