Pierrot lunaire je typický odpuzovač posluchačů. Tato skladba Arnolda Schönberga z roku 1911 je v každé příručce uvedena jako atonální skladba pro pět hudebníků, osm nástrojů a mluvící hlas.
Mluvící hlas má sice v partituře dané tóny a tempo, ale má se od nich odklánět, jak sám autor doporučuje. Navíc vypravěč nezpívá, užívá „intonovanou mluvu“. Jedenadvacet zhudebněných básní Alberta Girauda je pro běžného posluchače dost nepřístupným materiálem, v rámci osmdesáti ročníků festivalu Pražské jaro zaznělo dílo pouze dvakrát. Ovšem pražští posluchači měli letos v lednu, zásluhou Petra Popelky a Českého spolku pro komorní hudbu, možnost se s dílem konfrontovat.
Letošní Pražské jaro začalo triumfálně. Prorazí Byčkovův Smetana ve světě? |
Pražskojarnímu provedení dominovala Patricia Kopatchinskaja, rezidenční umělkyně letošního ročníku, která se představila publiku ještě na dvou koncertech. Ačkoli byla v sobotu 17. května na programu ještě díla Stravinského, Milhauda a Bartóka, v nichž Kopatchinskaja potvrdila, že je naprosto výjimečnou a charismatickou houslistkou, večer zcela zastínilo provedení Schönbergova Měsíčního Pierota.
Kopatchinskaja se k téhle skladbě a její interpretaci dostala tak, že musela v roce 2015 kvůli zánětu šlach omezit hru na housle. Posluchači neviděli ani neslyšeli žádný nouzový program. „Je to jako bych hrála samu sebe. Pierrot bezcílně bloudí svými sny, zamotává se do absurdních situací a jako mnozí z nás je často neschopný dávat světu smysl,“ říká interpretka. Její provedení není vlastně jen hudební nastudování, je to dramatizace, pouhý audiozáznam by dílu škodil, Pierrot v její interpretaci je spektákl.
Kopatchinskaja si vezme kostým Pierrota, dále se během skladby převléká, hraje na housle a nutí i své spoluhráče na pódiu „ztvárňovat“. Často skladbu „přerušuje“ a zařazuje vlastní mezihry, ve kterých je přítomná ironie i odstup. Je interpretkou, která z díla opakovaně vystupuje, čímž ho paradoxně činí srozumitelnějším. Její dramatizace posluchačům pomáhá pochopit, jak text, tak skladatelovy záměry. Pierrot v podání Kopatchinské je unikátní a lze se obávat, že něco podobného v Praze, k naší smůle, hned tak neuslyšíme.
Estonský skladatel Arvo Pärt patří k nejhranějším žijícím autorům, jeho skladatelská metoda, kterou nazval tintinnabuli (malé zvonky) pracuje s jednoduchými motivy a tichem. „Pracuji s minimem prostředků, s jedním nebo dvěma hlasy, stavím z toho nejjednoduššího, z trojzvuku, jehož tóny znějí jako zvonění…“ charakterizuje svůj přístup autor.
Pražské jaro, letos osmdesáté, se otevírá i pro ty, které odrazují formální obleky a pochmurná důstojnost |
„Narozeninový“ koncert ke skladatelovým devadesátinám (oslaví je 11. září) byl velice výmluvným průřezem autorovou tvorbou, navíc v interpretaci Estonského filharmonického komorního sboru. Ten lze považovat za jeden z nejpovolanějších, přinejmenším ve vztahu k autorovi, neboť spoustu jeho děl premiéroval a na kontě má hodně mezinárodních ocenění. Sborový zpěv má v Estonsku obrovskou tradici a popularitu, kdo se účastnil setkání sborů, která se jednou za pět let v zemi konají, bude vám určitě nadšeně vyprávět, jaké to je, když zpívá najednou třicet tisíc zpěváků.
Osu koncertu 19. května tvořila Berlínská mše z roku 1990, její jednotlivé části byly proloženy jinými skladbami. Například zásadní Summou z roku 1977 či příležitostnými skladbami vzniklými na objednávku, například Dopo la vittoria (Po vítězství) z roku 1997 si u skladatele objednalo město Miláno k šestnáctistému výročí úmrtí svatého Ambrože. Skladbu Which Was the Son of… (jenž byl synem…) si v roce 2000 zadal islandský Reykjavík k příležitosti vyhlášení Evropským hlavním městem kultury. Díky tomuto výběru zazněl na koncertě zpěv v šesti jazycích (včetně staroslověnštiny) a koncert byl pestrý i stylově, byť skladby byly všechny duchovního rázu.
Sbor vedený svým zakladatelem Tönu Kaljustem a doprovázený v některých skladbách varhanicí Kadri Toomojovou předvedl úžasný výkon. Skvělý soulad i disciplínu a přesto nebyla interpretace ani „přeslazená“, ani chladná, naopak. Sbor ani v jediném okamžiku posluchačům nedovolil myslet si, že nemá skladbu pod kontrolou a přesto jsme neslyšeli ani náznak nějaké prázdné exhibice. Pärt má v tomto tělese jedinečného interpreta a propagátora.
Pražské jaro těmito dvěma koncerty potvrdilo svou nezastupitelnou funkci v hudebním životě Česka, zve jednak umělce, kteří mohou někoho provokovat či odrazovat, jak svými způsoby či repertoárem, nebo naopak připomíná „povinná“ výročí. Obojí však činí s autoritou a je pro publikum garantem hudební kvality či profesionality, ale především nabízí inspirovaná setkání.
