25. srpna 2018 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Osm statečných z Rudého náměstí. Inscenaci sledovali i účastníci demonstrace z Moskvy roku 1968

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Taťána Bajevová, Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov při děkovačce. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Taťána Bajevová, Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov při děkovačce. | foto: Adéla Vosičková

PRAHA Divadlo Continuo reprízovalo inscenaci Poledne o osudech „osmi statečných“ z Rudého náměstí v Moskvě v srpnu roku 1968. Středeční představení v La Fabrice bylo mimořádné tím, že ho sledovali tři účastníci demonstrace a další dva méně známí tehdejší odpůrci sovětské okupace Československa z Lotyšska a Polska.

Poledne se inspiruje autobiografickou knihou Natálie Gorbaněvské, jedné z účastnic demonstrace 25. srpna 1968. Účastnilo se jí osm lidí: filoložka Larisa Bogorazová, akademik Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir Dremljuga, překladatel Viktor Fajnberg, studentka Taťána Bajevová a matematik Pavel Litvinov.

Posadili se na zem a rozbalili transparenty s nápisy Ať žije svobodné a nezávislé Československo, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu. Spisovatelka Gorbaněvská stála vedle s kočárkem, v němž byl její tříměsíční syn, a mávala československou vlaječkou. Demonstrace byla během pár minut rozehnána, její účastníci zatčeni a čekaly je různé represe: skončili ve vyhnanství, v pracovních táborech, v psychiatrických léčebnách.

Okupací skončily i jejich naděje

Inscenace je složená ze silných metaforických obrazů, které se volně inspirují vybranými pasážemi z knihy. Sled výjevů má hloubku a silnou emoci; je to obrazivé, často bezútěšně syrové ztvárnění řetězce represí, manipulací, cynismu a násilí. V něm se hrdinové-oběti zmítají, navenek působí jako bezmocné figurky, s kterými si moc doslova hraje jako s matrjoškami, ale ve skutečnosti zůstávají odhodlaní a nepokoření.

Představení se zúčastnili tři někdejší demonstranti Taťjana Bajevová, Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov a také Aldis Cilinskis z Lotyšska a Polka Joana Helanderová, kteří ve svých zemích rovněž protestovali proti srpnové okupaci Československa a byli za to perzekvováni. Hosté byli představením upřímně zasaženi, překladatel Fajnberg byl nadšený z toho, jak výmluvně se tvůrcům jejich peripetie podařilo převést do divadelní řeči. Všichni pak odpovídali na různé otázky z hlediště a shodně tvrdili, že konec reforem v Československu byl i koncem nadějí, že by se totalita v jejich zemích mohla změnit.

„Živili jsme se nadějí, že se to přesune i k nám. Ale tak od dubna nám začalo být jasné, že dojde k vojenskému zásahu,“ řekl Pavel Litvinov a dodal, že když se rozhodl, že půjde demonstrovat, už prý strach neměl. „Věděl jsem, že nás KGB sleduje, a bylo mi jasné, že mě dřív nebo později zatknou. Myslel jsem si ale, že to bude mnohem horší, a tak když mě poslali do vyhnanství, bylo to jako dárek.“ Litvinov také vysvětlil, že byli malá disidentská skupina a kontakty z Moskvy a Leningradu se většinou sbíhaly u něj. „Domlouvali jsme se ale jen ústně, při osobním kontaktu, telefony nebylo možné použít.“

‚Režim pokračuje s ještě větším cynismem‘

Viktor Fajnberg otevřeně řekl, že to, co se tehdy stalo, je dosud živé. „Nic není uzavřené, režim pokračuje stejnými metodami a snad i s větším cynismem. U nás stále platí, že z pohledu systému má lidský život nulovou hodnotu, a proto má boj za každého politického vězně symbolickou cenu.“ Připomněl pak osudy ukrajinského režiséra Olega Sencova, kterého zatkly ruské tajné služby v roce 2014 na anektovaném Krymu a ve vykonstruovaném procesu byl za údajnou organizaci teroristické skupiny odsouzen k dvaceti letům vězení. Sencov na protest drží ve vězení hladovku a Fajnberg vyzval veřejnost k jeho podpoře.

O peripetiích, kterými prošel, mluvil i Lotyš Aldis Cilinskis. I jeho osud a odvaha bojovat proti totalitě jsou mimořádné. Aldis byl totiž naprosto sám. Po maturitě pracoval v Rize v tiskárně a po srpnu 1968 během nočních směn vyrážel psát na viditelná místa protisovětské nápisy, jako Pryč se sovětskými okupanty z Československa. V roce 1969 zaléval tuší volební plakáty před volebními okrsky a také polil sochu sovětského vojáka červenou barvou tak, aby to vypadalo, že má ruce a nohy od krve. Nikomu se nesvěřil, a tak se mu dařilo protestovat téměř rok, pak byl zatčen. Následovaly výslechy, vyhnanství, pobyt na psychiatrii. „Československo byla velká naděje, a když padla, musel jsem něco udělat, abych zmírnil své vnitřní trápení,“ řekl.

Také dvacetiletá studentka univerzity v Krakově Joanna Helanderová protestovala proti invazi. Na podzim roku 1968 společně se sestrou a další studentkou vytvořily plakát s nápisem Rusáci, ruce pryč od Československa! a vyvěsily jej na koleji. Správce pak dívky udal. Joanna, která se přiznala, skončila ve vyšetřovací vazbě a vyhodili ji z univerzity. Byla odsouzena na deset měsíců a posléze se vystěhovala do Švédska.

  • 0Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky