Středa 16. června 2021svátek má Zbyněk 28 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Prezident nás zesměšňoval. Pandemie ale hudebníky semkla, myslí si harfistka Kateřina Englichová

Nápor je třeba vydržet. A zmobilizovat všechny síly, soudí Kateřina Englichová... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nápor je třeba vydržet. A zmobilizovat všechny síly, soudí Kateřina Englichová... | foto: VILÉM VEVERKA

PRAHA Naše přední harfistka Kateřina Englichová říká, že během pandemie byla rétorika nejvyšších představitelů státu ve vztahu k umělcům i ke kultuře vůbec buď mizivá, nebo žádná, od prezidenta pak zesměšňující. Cítila absolutní absenci morální podpory a dodává, že ona měla štěstí, protože tuto podporu našla v rodině. I tak však podle ní vyrostla mezi hudebníky řada iniciativ, které pomáhaly přežít.

Lidovky: Jak jste prožila lockdown, co změnil na vašem životě?Musím to rozdělit na rovinu osobní a profesní. Po letech strávených balením a vybalováním kufrů jsem mohla strávit víc času se svými dětmi, s manželem a s rodiči. Za normálních okolností by to nebylo možné. To jsou paradoxy dnešní doby. 

Pokud jde o hraní, do loňského roku, kdy jsem začala učit na konzervatoři, jsem nebyla pod žádnou hlavičkou – a teď si užívám různé benefity stálého zaměstnání, i když zůstávám osoba samostatně výdělečně činná. Ale celkově po desetiletích jsem si nesmírně odfoukla, kombinace koncertů, cest, školy a rodiny je náročná, bývám hrozně vyšťavená.

Vycizelovaný repertoár. K albu Impressions připravili Kateřina Englichová s...
Nápor je třeba vydržet. A zmobilizovat všechny síly, soudí Kateřina Englichová...

Lidovky: A není demoralizující, když člověk najednou vypadne z pravidelného režimu?
Demoralizující to je. Myslím, že pro většinu lidí je těžké přinutit se něco dělat, když to není zrovna nutné. Muzikanti jsou ale velmi vytrénovaní – od malička jsme vedení k disciplíně. Vymyslela jsem si různé projekty, na které najednou byl čas a daly se v klidu udělat. 

Co se týče hraní, streamované koncerty jsou fajn, ale živé hraní to nenahradí, atmosféra je tatam, kontakt s publikem chybí. Live koncert je spontánnější, inspirativnější – i s tím, když to trochu přeženu, že vám spadnou noty, zlomíte si podpatek, slyšíte debatu dvou dam v první řadě nebo houslistovi vyletí smyčec a podobné horory.

Lidovky: Vám asi smyčec nevyletí. Jaké horory může zažít harfistka?
Je jich spousta, náš nástroj má sedm pedálů, díky nímž lze přelaďovat do různých tónin. Navíc má koncertní harfa celkem 47 strun, přitom hrajeme pouze osmi prsty – bez malíčku, který je krátký. Teď, když učím, jdu víc do metodiky hry a někdy si říkám, že jsme úplní blázni, když na takový komplikovaný nástroj vůbec hrajeme. Ale neměnila bych!

Lidovky: Je to velký a těžký nástroj, a přitom na něj zpravidla hrají ženy. Čím to?
Do poloviny 19. století hráli jenom muži, pak harfu ovládly ženy, ale hlavně v našich zeměpisných šířkách, na západ od nás hraje na harfu pořád hodně mužů – ve Španělsku, ve Francii – a pak na severu – Britové, Velšané, Irové. Ti mají dokonce harfu ve znaku. Je také velmi rozšířená v Latinské Americe, v Paraguayi, Uruguayi, hlavně jako lidový nástroj.

A proč hrají dnes víc ženy? Není to jen harfa. Dnes vidíte ženy hrát na žesťové nástroje, o smyčcových ani nemluvím. Hudba je riskantní zaměstnání, muži si budou více a více rozmýšlet, jestli tu obrovskou námahu bez jasného výsledku budou podstupovat.

Lidovky: U nás harfa asi není součástí folkloru, že?
Úplně ne, ale už se v zuškách víc rozšiřuje hraní na malé harfičky. Lidové nástroje jsou menší, nemají žádný mechanismus nebo mají takzvané háčky, kde se přelaďuje ručně, ne pedály. Pro děti tedy přístupnější způsob.

Lidovky: A co jsou největší maléry s harfou během koncertu?
Z těch běžnějších asi, když praskne struna. Na streamovaném koncertu je to o to horší, že divák a posluchač vůbec netuší, co se děje. A nejde jen o to, strunu vyměnit, což chvilku trvá, ale ta struna se pořád rozlaďuje, protože je to přírodní materiál, takže zbytek koncertu strávíte v hrůze, jestli vůbec poznáte, co hrajete. Řečeno s nadsázkou.

Lidovky: Proč jste si vybrala právě harfu?
Naprostou náhodou. Byla to hlavně naivní představa o tom, co harfa obnáší. Chtěla jsem na konzervatoři studovat klavír – a zdálo se mi, že na harfu nebudu muset tolik cvičit. Třináct let, není co dodat.

Lidovky: Nepřináší konzervatoř příliš velké vypětí a zápřah v nízkém, tedy v prvním ročníku skoro dětském věku?
V dnešní době je na Pražské konzervatoři mnoho studentů starších – buď přecházejí ze středních škol, nebo přijdou až po nich. Není to jako za nás a jsou obory, kde to dává smysl. Pro mě osobně je systém hudebních gymnázií svým způsobem lepší, trocha exaktních věd nikomu neuškodí. 

Na druhou stranu máte pravdu. Když vidím, jak jsou studenti na konzervatoři vytíženi a jak je hlavní obor náročný, tak kombinace s jinou školou se mi zdá takřka nereálná. Konkurence je celosvětově obrovská, příprava by tedy měla být maximální. Jsou to hodiny a hodiny titěrné práce, de facto nikdy nekončící. Teď s tou šílenou distanční výukou se to ještě vyhrotilo.

Lidovky: Jak se dá učit harfa distančně?
Těžce. S kolegy jsme si říkali, že by to mohl být námět na humoristický, možná i tragikomický román. Musíte si ale v hlavě zpracovat, že je to lepší než nic. Zkusit najít způsob, jak studenta zaujmout, co by na něj mohlo platit. Vlastně jsme si to někdy docela i užili – tady by se měli vyjádřit asi spíš oni. A děly se někdy neuvěřitelné věci. Lepili jsme si noty na obrazovku kvůli korektuře not, domýšleli, co kdo zahrál nebo řekl, a podobně. Co se týče technických znalostí, určitě jsme se dovzdělali.

Lidovky: Co vám během pandemie nejvíc vadilo, v čem podle vás politici selhávali z hlediska vaší profese?
Mně nejvíc chyběla vize a predikce. Počáteční chaos bych pochopila. Byla to bezprecedentní situace, na kterou nemohl být nikdo připraven. Nechci ani provolávat, že umělci jsou na tom nejhůř – je mnoho profesí, které byly strašně zasažené. Nicméně jako samostatně výdělečná jsem byla odstřihnuta ze dne na den od příjmů. To je rána jak ekonomická, tak psychická.

Mám štěstí, že mám velkou oporu v rodině a můj muž není ve stejném oboru. Ne všichni kolegové to štěstí měli, mnozí museli začít dělat něco jiného. Přišla i pomoc od státu, nemohu říct, že ne, byť mnohdy s různými peripetiemi. To, co mi přišlo tristní, byl fakt, že rétorika nejvyšších představitelů státu byla ve vztahu nejen k umělcům konkrétně, ale ke kultuře jako takové buď mizivá, nebo žádná. Od prezidenta zesměšňující. Absolutní absence morální podpory.

Lidovky: Hrát a tvořit bez zpětné reakce musí být velmi depresivní.
V období krize musí člověk zmobilizovat všechny síly a snažit se, aby nápor na něj kladený vydržel, popřípadě aby mohl pomoci jiným, a tím i celé situaci. Deprese nic nevyřeší. Pokud jde o hudbu, vyrostla zde celá řada iniciativ – ať už od jednotlivců, nebo od skupin lidí, kteří chtěli a stále chtějí pomoci nejen hudbě, ale kultuře jako takové. Interpretům vážné hudby se vyčítá, že nedrží spolu. Ono je to do jisté míry z podstaty profese, jsme skutečně velcí individualisté. Tato situace ale přece jenom dala lidi dohromady.

Lidovky: V roce 1989 jste odjela do Ameriky na Fulbrightovo stipendium. Nebyl to pak trochu šok, vrátit se? Přece jen pokud jde o finance a organizaci hudebního života, byla u nás tehdy o dost jiná úroveň, že?
Když jsem se ve druhé půlce 90. let vrátila domů, přijela jsem v období, které bylo pro umění značně depresivní. Týkalo se zejména statusu umělce a zoufalého nedostatku peněz na kulturu. Dnes je situace lepší, byť zrovna status umělce je stále nedořešen. Nemáme žádné ukotvení v právním systému naší země. 

S tím souvisí i financování kultury, které by potřebovalo revizi, řečeno žargonem dnešní doby takový „update“. Peněz, které do kultury jdou, je stále smutně málo ve srovnání s jinými odvětvími. Fascinuje mě, kolik přesto máme kvalitních festivalů – a nejen velkých mezinárodních v Praze.

Lidovky: Máte zřejmě na mysli rozkvět kultury v regionech, které v 90. letech spíš ohledávaly terén.
Přesně. Za posledních dvacet let se tu urodila spousta vynikajících regionálních festivalů. Organizátorům a promotérům těchto akcí patří velký dík. Přinášejí práci nejen umělcům, ale šíří kulturu po celé republice, nejen ve větších městech. Je v tom tolik práce, osobního nasazení a úmorného shánění peněz, že jestli si někdo myslí, že na tom zbohatnou, žije v pseudorealitě sociálních sítí a dezinformačních médií.

A pak je tu fenomén základních uměleckých škol, které jsou pro naši zemi specifické a nezaměnitelné. Je radost vidět takové množství dětí se zájmem o hudbu a další umělecké obory. Je to obrovský potenciál a naděje pro naši zemi, která se často kulturou pyšní, ale chová se k ní mnohdy macešsky. Kdybych měla spočítat politiky, které jsem v posledních letech viděla na koncertech třeba našeho nejstaršího a významného festivalu Pražské jaro, tak by mi prsty obou rukou stačily.

Lidovky: Jaký je zájem o studium na konzervatoři? Zvyšuje se?
Zájem je adekvátní tomu, co může společnost pobrat, a to spíš zastávám vstřícný postoj. Kdybych byla tvrdá, řeknu, co všichni ti absolventi budou dělat. Protože konzervatoří je po republice, po Evropě, po světě tuny – a příležitostí podstatně méně. A není nic horšího než umělec, který je frustrovaný z toho, že se nedokázal prosadit.

Lidovky: A jak je těžké prosadit se jako sólista? Byla to od počátku vaše meta?
Ani ve snu by mě to nenapadlo. Když jsem byla na škole, vůbec jsem neuvažovala o tom, že se budu živit sólovou a komorní hrou. Žila jsem s tím, že skončím v orchestru, když budu mít štěstí. Ani Amerika mě nezměnila, byť jsem tam chodila na věhlasnou školu The Curtis Institute of Music ve Filadelfii.

 Byla to škola snů, učily tam světové kapacity. Ale paradoxně se tam většina studentů připravovala na kariéru hráčů v orchestru. A že to byli hráči – skvělí houslisté, dechaři. Mám pocit, že u nás jsou studenti hodně vedeni k sólistické dráze – a to pak bývají velká zklamání.

Lidovky: Co je třeba pro to, aby člověk jako sólista prorazil? Musí za tím cílevědomě kráčet? Nebo mít štěstí? Případně zafunguje náhoda?
Všechno, co říkáte. A nesmíte být líný. Štěstí je nutné, ale pak je také důležité, s kým se potkáte v určité fázi života, kdo vás nasměruje, inspiruje, povzbudí. Před odjezdem do Ameriky jsem udělala konkurz do Pražských symfoniků (FOK) a do orchestru opery Národního divadla. Hrála jsem tam nějakou dobu, ale nenastoupila jsem. Byla jsem hrozně mladá, a když jsem měla možnost jet do světa, šlo všechno stranou. 

I v Americe jsem řadu let hrála ve Philadelphia Orchestra a Philadelphia Opera Company, po návratu jsem léta a ráda hrála s PKF, ještě za Jiřího Bělohlávka. Dostávala jsem ale víc a víc nabídek na komorní nebo sólové vystupování a také jsem pak vyhrála v New Yorku soutěž, což mi pomohlo. Část roku jsem byla v zahraničí a nemohla jsem tak často hrát v orchestru. Takže se to najednou proměnilo a já jsem se rozhodla to zkusit.

Lidovky: Říkala jste, že vám pandemie umožnila víc se věnovat svým projektům. O co šlo?
Jednak jsme minulý rok se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou nahrály nové CD s našimi milovanými autory – Janáček, Martinů, Britten, Eben, Bodorová. Mělo by vyjít v letošním roce. A nedávno jsem dokončila nahrávku s mojí kolegyní a kamarádkou, houslistkou Silvií Hessovou s repertoárem přelomu 19. a 20. století – Chopin, Ravel, Rubinstein, Williams. V létě dokončím sólové CD pro firmu Arco Diva, s francouzsko-česko-americkým repertoárem. Jsou tam i moje úpravy některých známých děl i skladby napsané přímo pro mě.

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

Sledujeme začátek rituální sebevraždy lidstva, říká Čech s IQ 206

Oficiálně nejchytřejší Čech nepůsobí jako robot, nechrlí ze sebe tisíce... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Je jedním z nejchytřejších Čechů, ale jako robot nepůsobí. Při osobním setkání je Karel Kostka, vzděláním učitel,...

Upřímnost fotbalové antihvězdy. Souček o tetování, rasismu i vyjídání ledničky

Fotbalista Tomáš Souček | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Říká o sobě, že je obyčejný kluk z Brodu. Přitom si ho už stihla zamilovat fotbalová Anglie a Česko na něj spoléhá: na...

O antikoncepci už není takový zájem. Párový sex upadá, míní gynekolog

Antikoncepce: Jaký vliv má na zdraví popisuje MUDr. Alexandr Barták. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium „Všichni strašili, že bude upadat mravnost a ženy budou mít z dlouhodobého užívání pilulek zhoubná onemocnění jater....

TESTOVÁNÍ: Získejte jeden z 80 lahodných balíčků NATURNES BIO
TESTOVÁNÍ: Získejte jeden z 80 lahodných balíčků NATURNES BIO

Rozdáváme lahodné balíčky prémiových dětských příkrmů NaturNes BIO. Jsou plné dobrot z kvalitních surovin z?ekologického zemědělství, které se...