Tento sympatický pětačtyřicátník mohutného zjevu i hlasu, zvládnuté pěvecké techniky i excelentní herec si dnes zdánlivě může dovolit zpívat vše - opery a písně od baroka přes Mozarta a Wagnera po současnost, muzikály i rock. Jiná věc je, když z těchto všech svých předností chce "udělat takový stokrát dobrý dort" jako pejsek s kočičkou.
Terfel má obrovský dar okamžitě navázat kontakt s publikem: když v programu koncertu hned na začátku vběhl na pódium z lahví plzeňského, které při kavatině Donizettiho mastičkáře, v níž vychvaluje své všeumění, do dna vypil, zaplněná Smetanova síň vřela přízní.
A když v jednom z přídavků stihl coby Don Giovanni "svést" ve své serenádě přímo v auditoriu hned několik dívek jejich mužským partnerům přímo "pod nosem", posluchači propukali v halasné nadšení. Pražský koncert byl anoncován jako součást turné Terfelova nejnovějšího CD Bad Boys (Bídáci).
Ve výsledku se ale z tohoto dramaturgicky nápaditého alba objevily na koncertě jen zlomky. Místo barytonových zlosynů mefistofelskoscarpiovsko-jagovského formátu zůstalo u šibala Dulcamary z Nápoje lásky, cynika Sportin’Lighta z Porgy a Bess, londýnského krále podsvětí Mackieho z Třígrošové opery a policejního inspektora Javerta z Bídníků. Písně z dalších muzikálů Some Enchanted Evening (South Pacific) a Impossible Dream (Muž z kraje la Mancha) ukázaly, že Terfelova doména není v napodobování muzikálových specialistů, ale v mnohovrstevném vyjádření složitějších chlapíků.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Terfelova krajana Garetha Jonese ukázal, že přibližně umí hrát všechno a hlavně nahlas tak, až Terfelův hutný basbaryton zanikal. Z balkonu Smetanovy síně, považovaného za akustické optimum, zněla Wagnerova Jízda Valkýr až jako sólo pro (občas váhající) pozouny a orchestr. A Gershwinova Rapsodie v modrém byla pro zařazení do pěveckého recitálu světové operní hvězdy při zvládnuté interpretaci Pavla Kašpara příliš rozsáhlá.
