Už dlouho před otevřením přímořského areálu Parc del Fórum se před hlavní branou tísnily tisíce hudbychtivých fanoušků. Pro novináře, který měl možnost proniknout ještě do prakticky liduprázdného prostoru, bylo značně nezvyklým zážitkem prohlédnout si prázdné obrovské plochy před nejen dvěma největšími, ale i středně velkými pódii. A zanedlouho měl vskutku nač vzpomínat. Protože zatímco mnozí čeští promotéři velkých letních festivalů mají obavy z letošní pocovidové návštěvnosti, Španělé (a hlavně Katalánci, abychom byli korektní) zjevně svůj největší festival mají za svůj a vzali jej doslova útokem.
To je samozřejmě obrovským povzbuzením pro pořadatele Primavery a dává jim to velké šance do budoucna (už nyní avizují, že ke všem mimobarcelonským destinacím, do nichž Primavera roztáhla svá chlapadla, napřesrok přibude i španělské hlavní město Madrid). Pro samotné návštěvníky to zase ve výsledku z hlediska komfortního pobytu na místě, upřímně řečeno, není ideální. Protože zařadit se například do fronty na toitoiku musí člověk nejméně půl hodiny předtím, než odhadne, že se mu bude chtít na záchod, a dočkat se drinku nebo jídla se prakticky rovná noční můře. Přitom stánky je festival doslova zastavěný, pultů s alkem i nealkem, jakož i specializovaných barů jsou doslova stovky, stejně jako stánků a trucků s domácí i cizokrajnou krmí.
Atmosféra festivalu ale ani omylem nenasvědčovala, že by si těmito problémy návštěvníci nechali zkazit náladu. Prakticky všichni účinkující, i ti na nejmenších scénách, dostali šanci snít si svůj „malý sen o Wembley“ a na některé středně velké scény, které mají kapacitu limitovanou velikostí plochy před pódiem, se na rozdíl od minulých ročníků prostě nedalo dostat bez rizika ušlapání. Všichni jsou k sobě přitom maximálně ohleduplní, za celý večer nebyl zaznamenán jediný konflikt, snad ani křivý pohled. Pohodová středomořská nátura.
V hlavní roli ženy
Jedním z úplně prvních koncertů večera bylo vystoupení bývalé členky Sonic Youth Kim Gordonové na jediné festivalové kryté scéně zvané Auditori Rockdelux. Lepší začátek festivalu jsme si nemohli přát. Gordonová přehrála svoje poslední - a vynikající - sólové album No Home Record, které je hodně elektronické. Jeho živá podoba však zněla mnohem rockověji a často připomínala tvorbu její bývalé kapely. Ze tří čtvrtin obsazena ženami (dominanci kytaristky, baskytaristky a samotné Gordonové, která si kytaru ke zpěvu přibírala jen na některé písně, „narušoval“ bubeník) kapela hrála nejen hodně svébytný indie pop, ale v mnoha pasážích stavěla vysloveně sonicyouthovské stěny z kytarových vazeb, jejichž vyslovenými snad desetiminutovými orgiemi koncert vyvrcholil.
Barcelonský festival Primavera Sound představí světové hvězdy i naděje |
Na úplně jiném hudebním pólu, ale se stejnou silou, se pohybovala americká rocková písničkářka Sharon Van Etten se svou kapelou. Zpěvačka, která začínala v podstatě jako křehká nu-folkařka, se propracovala do plnokrevného výrazu, který je stejně osobitý jako nadčasový - může připomínat leccos ze sedmdesátých let a stejně tak jej lze pojímat jako živou současnost aktuálního mainstreamu, do kterého se dnes dostali mnozí původně alternativní umělci a umělkyně. Dobře postavené písně, výborný živý atak kvalitní kapely a zpěvaččina komunikace s publikem (promlouvat, jakkoli kostrbatě, k fanouškům jejich rodnou řečí prostě funguje kdekoli na světě), to všechno vytvořilo z koncertu Sharon Van Etten, na němž představila z velké části letošní skvělé album We’ve Been Going About This All Wrong, jeden z největších zážitků večera.
Naproti tomu třeba asi nejslavnější žena na programu prvního festivalového dne, americká country-popová zpěvačka a autorka Kacey Musgraves, je sice proslulá nonkonformními názory i texty, ostatně i její promluvy mezi písněmi svědčily o tom, že přes svůj vzhled a pozici na americké scéně nehodlá ustoupit z pozic „zlobivého dítěte“ a pro silné slovo nejde daleko. Ale málo platné, samotná hudba není vlastně nic jiného než cukrkandlová popina zahlcená nejtuctovějšími klávesovými zvuky a pobrnkáváním akustických kytar „aby se neřeklo“. Počítaje v to i vysloveně kýčovité zadní projekce (u nichž sice může divák být na vážkách, zda se nejedná o ironii, ale pravděpodobné to příliš není).
Návraty
Některé z koncertů kapel, kterým se na Primaveře tradičně velmi daří, tedy takových, které zaznamenaly hlavní porci slávy už v devadesátých letech nebo v nich přímo vznikly, byly z těch buď pro zpozdilého návštěvníka prakticky nedostupných a sledovat je z přílišné dálky prostě nemělo smysl (bohužel patrně jako vždy výborní američtí noiserockeři kytarového génia J Mascise Dinosaur Jr nebo mírně obskurní, v podstatě postpunkoví Britové Les Savy Fav v čele s bizarním frontmanem Timem Harringtonem), anebo z jejich koncertu už prostě nešlo to, co kdysi, což byl bohužel případ hodně očekávaných obnovených kalifornských indierockerů Pavement.
Opačný případ byl koncert amerických alternativců Yo La Tengo. Ani se nechtělo věřit, že kapela je na scéně už neuvěřitelných osmatřicet let. Specielně frontman a velice divoký kytarista Ira Kaplan doslova trestal svoje nástroje a mnohým šokovaným návštěvníkům ukazoval něco, co asi předváděli ve svých vrcholných okamžicích proslulí šedesátkoví „ničitelé kytar“ typu Jimiho Hendrixe nebo Pete Townshend, za což několikrát sklidil ovace na otevřené scéně. Yo La Tengo poctivě a neúnavně projeli svoji četnou diskografii a dvaašedesátiletá zakládající členka Georgia Hubley, bubenice jednoduchých, ale dokonale přesných a „sedících“ groovů ani nehnula brvou. A to byl třetí z fantastických koncertů, které skvěle odstartovaly jubilejní dvacátý ročník Primavera Sound a posílily radostná očekávání věcí příštích.
