Zemřela Libuše Šafránková, před dvěma dny oslavila 68. narozeniny |
Libuše Šafránková pocházela ze Šlapanic u Brna z rodiny učitele hudby. Otec hrál na varhany, byl kapelníkem dechovky a ona společně s o pět let mladší sestrou Mirkou pod tatínkovým vedením hrála a zpívala v místní ochotnické operetě. K sestře měla vždy silný vztah a období po její emigraci prožívala v obavách, že se možná už nikdy nesetkají. Hodně ji bavilo kreslení, ale také třeba chemie. Ve čtrnácti letech se však potkala s profesorkou pohybové výchovy Marií Mrázkovou, která ji nasměrovala k budoucí profesi. Svou hereckou dráhu začínala v době, která byla plná deziluzí a zmařených nadějí.
Něžná, jemná, průzračná a zranitelná
První angažmá po konzervatoři (stihla si ještě zahrát Julii Kapuletovou v brněnském Mahenově divadle) získala v Krejčově Divadle za branou. Psal se rok 1971, dny slavné scény šedesátých let byly už sečteny, ale za ten rok si zde Šafránková zahrála několik záskoků a pak – Ninu Zarečnou v Čechovově Rackovi v režii Otomara Krejči. „V bílých šatech, ruce nad hlavou, v rukou rybářská síť. Něžná, jemná, průzračná a zranitelná,“ psal kritik Vladimír Procházka. Racek byl poslední inscenací Divadla za branou, pak následovala jeho likvidace.
Po likvidaci Divadla za branou přešla Libuše Šafránková do pražského Činoherního klubu, nad kterým se rovněž stahovaly těžké mraky. Stačila ještě zachytit dohasínající éru „starého Činoheráku“, u jehož zrodu stáli Jaroslav Vostrý a Ladislav Smoček. Hrála Marku ve Vostrého inscenaci Leonovova Zlatého kočáru, Soňu v Čechovově Strýčku Váňovi, Checcu v Goldoniho Poprasku na laguně. A také si zopakovala Ninu Zarečnou, tentokrát pod vedením Jana Kačera. Pak nastala doba, kdy musela přihlížet dalším vynuceným odchodům lidí, kterým věřila a kterých si vážila. Nebylo lehké se s tím vyrovnat. A Libuše na „starý Činoherák“ vždy vzpomínala s láskou a obdivem, její odpověď na otázku po profesionální rivalitě byla vyznáním všem tehdejším kolegům: „Přejícími a příjemnými osobnostmi byli v původním Činoheráku všichni – Petr Čepek, Jirka Hálek, Jirka Kodet, Jiří Zahajský, Josef Somr, Jiří Hrzán, o Pavlu Landovském ani nemluvě. Silné, sebejisté osobnosti, skvělí srandisti a navíc – nebyli zlí. Díky nim jsem dlouho nevěděla, že něco jako kolegiální rivalita existuje. Neměli zapotřebí si závidět.“
  |
Důvtip, instinkt a smysl pro humor
Základem hereckého naturelu Šafránkové je spojení dívčí něhy a ženské mazanosti, což také vždy odrážely její princezny i jiné hrdinky, především ta ze Tří oříšků pro Popelku. Měly totiž něco navíc – důvtip, instinkt a smysl pro humor, byly ochotné převlékat se za mysliveckého mládence a vůbec se chovat dost nekrálovsky.
Jaroslav Vostrý píše (v knize O hercích a herectví) o „princeznách s drápkem“, o které údajně herečka jedině stála. Však také jeden z mála rozhovorů, které poskytla, se týkal skoro jen jejího účinkování v pohádkách. Šafránková tuto část své herecké dráhy skutečně nikdy nepodceňovala. A pohádky, v nichž zazářila, dodnes patří k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie v tomto žánru nabízí.
Dalším darem jejího herectví je mimořádný smysl pro humor ve všech polohách od věcné ironie až po živelnou komediálnost. Byla jednou z mála hereček, které dokáží suše a s líbezným nadhledem glosovat běh věcí.
Zpěvačka Klára nebo nevěrná Turková. Připomeňte si nejznámější role Libuše Šafránkové |
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se napjatá situace v Činoherním klubu začala proměňovat a v repertoáru divadla se mohly objevit tituly, které přinesly jejímu herectví nové impulsy. Ladislav Smoček režíruje O’Neillovu Cestu dlouhého dne do noci, kde Libuše Šafránková skvěle hrála hrubozrnnou služebnou Cathleen, krátce nato přišla její Colombina ve Vostrého Třech v tom. Žensky mazaná, lstivá, rozdováděná a především přirozeně komediální.
Největší talenty o sobě stále pochybují
„U Libuše Šafránkové jsem si vždycky cenil, jak nenásilně uměla vstřebat mé představy a obohatit je svou vlastní fantazií,“ řekl o ní Ladislav Smoček. Zaujala i v další inscenaci té doby, v groteskně laděných Čechovových a Brechtových aktovkách Svatby. Tak trochu netušenou labutí písní na jevišti Činoherního klubu byla její Jeny z Menzelovy inscenace Žebrácké opery, velice příznačná ve spojení něžného půvabu a zrádného intrikánství. V roce 1991 odešla do Národního divadla za režisérem Janem Kačerem. Hrála Hermionu v jeho inscenaci Shakespearovy Zimní pohádky a posléze doňu Prouheze v Polákově režii Claudelova Saténového střevíčku. Do Činoherního klubu se vrátila rolí Estelle v Sartrově hře S vyloučením veřejnosti, kterou režisér Vladimír Strnisko pojal jako kopii své bratislavské inscenace, což Šafránkové, zbytečně nucené k podobnému výkonu jako její slovenská kolegyně, asi sotva vyhovovalo.
Po neshodách při práci na další inscenaci, Gogolově Ženitbě, kde hrála Teklu, odešla z divadla definitivně. Stává se, že ty největší talenty o sobě stále pochybují. Podle někdejšího ředitele Činoherního klubu nad každou rolí až příliš odpovědně uvažovala, jestli ji má hrát, a to jí přinášelo velké problémy.
Dobře střežené soukromí
V Činoherním klubu se Libuše Šafránková potkala se svým životním partnerem Josefem Abrhámem. Brali se v roce 1976 a za rok se narodil syn Josef. Soukromí si velmi chránili, což dráždilo. V 90. letech zažili sprosté útoky bulváru, ale mohlo jim být satisfakcí, že plátek, který je napadal, vzápětí zanikl.
Pistolí jsem si splnila sen, byla jsem kovbojem, říkala Libuše Šafránková |
Šafránková výjimečně mluvila o svém soukromí a vztahu s Josefem Abrhámem. „Když jsem přišla do Činoherního klubu, vůbec jsem ho neznala. Rok jsme se míjeli v divadle, aniž bychom se poznali, protože jsme společně nezkoušeli. Chodila jsem se dívat na jedno jeho představení. Zdálo se mi, že patří k těm nemnoha, kteří spíš myslí, než hrají,“ líčila jejich první setkání. Pak prý zjistila, že on se chodí dívat na ni a po roce se společně sešli ve Smočkově Poprasku na laguně, kde Libuše hrála Checcu a Josef Toffola.
Mnohokrát spolu pracovali v divadle a ve filmu a společného natáčení s manželem se nevzdala ani po odchodu z jeviště, oceňovala, že jí přináší klid. „Já potřebuji klid, abych mohla být absolutně na nule a měla možnost kdykoliv vystřelit kterýmkoliv směrem. A toto si vzhledem k partnerovi, kterého neznám, musím teprve pracně zprostředkovat a třeba se mi to ani nepovede. Zatímco s Josefem se dá vytvářet jakási základna, na níž mohu spolehlivě budovat další patra, kde se mohu pohybovat jako artista, který má jistotu, že si nenabije nos.“
Uměla si vybrat scénáře i režiséry
V osmdesátých letech přinesl Šafránkové obrovskou popularitu film. Uměla si vybrat dobré scénáře i režiséry. A několikrát si zahrála po boku manžela Josefa Abrháma – v komedii Ladislava Smoljaka Vrchní, prchni! či v Menzelově filmové verzi Havlovy Žebrácké opery. S Jiřím Menzelem také natočila Slavnosti sněženek a Vesničko má středisková. V devadesátých letech pak excelovala ve filmech Jana Svěráka Obecná škola a Kolja. Výborný byl její výkon v přepisu Vieweghova bestselleru Báječná léta pod psa, kde hrála spisovatelovu matku v rozmezí bezmála třiceti let. Sama ovšem s jistou dávkou sebeironie prohlásila, že v osmdesátých letech šlo hlavně o to, aby se z „prozářených naivek přehrála do rolí žen rafinovaných a záludných“. Také televize jí v této době nabízela řadu příležitostí.
O společné práci s Josefem Abrhámem oba shodně prohlašovali, že ji přijímali, jen když to mělo skutečný a objektivní smysl.
