9. srpna 2019 16:30 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Příště mi musíš přinést oči dítěte! Jodorowského novinka je výtvarně uhrančivá

Moebius a Jodorowsky - Oči kočky. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Moebius a Jodorowsky - Oči kočky. | foto: ARGO

PRAHA Kdo prošvihnul přednášku uhrančivého „psychomága“ a všestranného tvůrce Alejandra Jodorowského na letošním Světě knihy, má šanci dohnat to buď v jeho starších filmech, anebo v novějších komiksech. Na pultech jich tady za posledních osm let přistála dobrá desítka a přibývají další – nejnověji monumentální Oči kočky, vydané pražským Argem. Proč monumentální? Na té knize je totiž všecko větší než obvykle, počínaje átrojkovým formátem přes jedinečný výtvarný rozvrh až po její symbolické, nadosobní vyznění.

Jodorowsky, původem z Chile, album realizoval ve spolupráci s francouzským kreslířem Jeanem Giraudem řečeným Moebius, svým dlouholetým spolupracovníkem. Nad Očima kočky se v sedmasedmdesátém vlastně seznámili. Jak vysvětluje „Jodo“ v úvodním slovu, potřeboval tehdy zužitkovat kvanta představ a vizí, které mu zbyly z nerealizované filmové adaptace románové Duny, slavné vědecké fantastiky Franka Herberta. Ta předmluva dobře osvětluje Jodorowského svět – a vlastně i bokem naznačuje, proč z filmové Dunysešlo.

Jodorowského tvůrčí koktejl má totiž pořádné grády: jeho práce se nespokojí s vyprávěním příběhu, chce hned stavět a uvést do pohybu celý vesmír. A jaký: na jedné straně mystika, na druhé surrealismus, v podkresu pak výsměšné, kritické tóny akčního umění, kterému Jodorowsky holdoval od počátku šedesátých let pod hlavičkou Mouvement panique. Společný jmenovatel je jasný: útok na brány podvědomí – a jeho úplné osvobození s cílem zakusit „spirituální rozkoš vyšší úrovně než orgasmus“.

Oči kočky mají povahově blízko k Šílené ze Sacré-Coeur (2018) nebo k Andělským drápkům (2017), komiksovým albům, rovněž z produkce Arga, kde jdou Jodorowsky s Moebiem zmíněnou „psychomagickou“ cestou poznání, osobní kultivace a sebepřesahu. Už jen Jodorowského slovník v předmluvě, kde se míhají výrazy jako náhoda, sen, dobrodružství, „neodolatelná zvědavost“ anebo „pokyn osudu“. Kočičí „oči“ pak nejsou v názvu náhodou, symbolizují vyšší formu vidění, potažmo vědění; vidění věcí v kosmických souvislostech, napříč prostorem i časem, skrz všechny známé i neznámé jazyky světa.

Kamera a nevinnost

Hlavní hrdina, nevidomý chlapec, jehož postava se rýsuje jako černý, poněkud výhružný stín proti oknu plnému oslnivého světla, řídí svého sluhu, sokola s jasně aluzivním jménem Medúz; jeho úkolem je přinést slepému nový zrak. Poslouží si krutě na titulním zvířeti, ale chlapci oči nepadnou, a tak sluhu vyžene a na další cestu jej vybaví replikou: „Příště mi musíš přinést oči dítěte.“

Moebius pojal komiksové vyprávění konceptuálně: po levici neměnná figura nevidomého, po pravici pak celek města postupně přecházející – jako by pohybem filmové kamery – v detail jakéhosi opuštěného, postapokalypticky stylizovaného dvora, kde je doma sošně, trochu na staroegyptský způsob vytesaná kočka. Jedna linie příběhu je statická, druhá dynamická. Celek přechází v část, obecné v konkrétní – a naopak. Dějiny se točí ve spirále. Jaký mají úběžník? Marnost? Co když žádné oči nebudou pasovat a vnitřní zrak zůstane navěky spát? Anebo naději, když cest je nekonečně mnoho a hledání může být nakonec i cílem?

Sílu Moebiova výtvarného konceptualismu, vyvedeného v nostalgicky působící kombinaci žluté a černé, podtrhuje minimální slovní doprovod; jen letmé, průběžné komentáře na řádek dva. Átrojkový formát pak vyznění díla dál násobí. Oči kočky jsou kniha, které se člověk jen tak nezbaví. Pro její výsostnou uměleckost, pro zřejmou estetickou kvalitu – stejně jako pro téma, které vyslovuje: Oči dítěte, po kterých baží hlavní hrdina, jsou totiž oči nevinného.

MOEBIUS & JODOROWSKY: OČI KOČKY

Překlad: Richard Podaný

Argo, Praha 2019, 64 strany