20. září 2014 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Přízračná Místa přinášejí psychologický thriller z 90. let

Jan Cina, Johana Matoušková a  Vladimír Polívka ve filmu Místa | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Cina, Johana Matoušková a Vladimír Polívka ve filmu Místa | foto: Cinemart

Porevoluční Česko se nepochybně stane časoprostorem, do nějž se domácí filmaři budou rádi vracet. Zatím ovšem období první poloviny 90. let inspirovalo především dobové komedie o "divokém kapitalismu". Nyní se do doby po listopadu 1989 vrací psychologické drama Radima Špačka Místa, které právě přichází do našich kin.

Střet s diváckým očekáváním je přitom logický: od Špačka všichni očekávají další artové drama ve stylu Pout (2009). Zvlášť když se čtyřicetiletý tvůrce znovu spojil se scenáristou Ondřejem Štindlem. Předchozí opus této autorské dvojice se během uplynulých pěti let usadil v povědomí "zainteresované" veřejnosti jako jeden z nejlepších filmů desetiletí. Příliš se ale nedivím tomu, že samotní autoři se odmítli věnovat něčemu jako Poutům 2.

Jakub Gogal a  Vladimír Polívka ve filmu Místa

Jakub Gogal a Vladimír Polívka ve filmu Místa

Místa se odehrávají zhruba deset let po Poutech. Temnou normalizační Prahu 80. let nahradilo letně prosluněné fiktivní město kdesi na severu Čech. Depresivní obžaloba normalizace uzrála do realistické skepse. A hrdinu středních let nahradil protagonista na prahu dospělosti – v pomyslném "autobiografickém" věku autorů na počátku 90. let. Devatenáctiletého Adama a jeho nejlepšího kamaráda Marka ovšem pronásleduje podobná otázka, jaká zkultovněla díky protagonistovi Hřebejkových Pelíšků v podání Jiřího Kodeta: "Kolik času tomu tady ještě dáváš?"

Poflakování o prázdninách, trávených mytím okýnek aut stavících u místní benzinky, by mohlo být vyplněné jen znuděným kamarádským mudrováním, pitkami a samoúčelnými provokacemi, ke kterým impulzivního, psychicky nevyváženého Marka svádí touha "vypadnout jinam". Snaha vyletět z rodného hnízda je ovšem dramatickým hybatelem řady generačních příběhů, jejichž protagonisté musejí po maturitě skládat skutečnou zkoušku dospělosti. Špaček a Štindl to jako znalci kultovní (nejen) hollywoodské kinematografie dobře vědí – a proto Markovi a Adamovi posílají do cesty svůdnou femme fatale v podobě jejich vrstevnice Anny. A s ní i nový žánr.

Z filmu Místa Radima Špačka

Johana Maotušková jako femme fatale.

Protřele naivní dívka, která "není úplně blbá" a také "není úplná mrcha", je totiž nade vše milovanou dcerou místního mafiána Kaisera. S postavou psychopatického zbohatlíka, který má rád na rukou čerstvou krev, se atmosférické vyprávění o jednom létě proflákaném ve třech mění v krimithriller, za jehož kmotry si autoři Míst zřejmě vybrali žánrové experimentátory Davida Lynche a Quentina Tarantina (a možná i Davida Finchera).

Možná jsme se jen zdáli

Místa vedle řady lynchovských momentů citují jak Tarantinův "mazaný twist" z Pulp Fiction, tak "řezání ucha" z Gaunerů. V rámci dráždivě nervního, staccatového rytmu vyprávění nabízejí ovšem i řadu originálních momentů, v nichž jasně zarezonuje promyšlenost a kultivovanost nepevně provázané skládanky. V jedné z nezapomenutelných scén filmu se trojice hrdinů, svázaná těsnými pouty okázale libertinské svobodomyslnosti, ocitá v lokálním rozhlasovém studiu v roli diskžokejů. "Můžete si myslet, že jsme se vám jen zdáli," vzkazují Adam s Markem nakonec posluchačům.

Postsychrony ve stylu Sedmikrásek (opět Chytilová!) sice snižují výkony talentovaných hlavních představitelů Vladimíra Polívky, Jana Ciny a Johany Matouškové, existence trojice hrdinů ovšem filmově fantomatická není. V rámci české kinematografie jde naopak o postavy zcela výjimečně, vážně propracované po stránce psychologie i vzájemných vztahů.

Z filmu Místa Radima Špačka

Partička jak má být. Protagonisté filmu Místa se svými atributy.

Potěšující je, že i ženské postavy jsou dramaticky životaschopné a unikají rolím "trpících světic", které čeští filmaři tolik milují. Nositelem titulního tématu, spojeného s hledáním vlastního "morálního" místa ve světě se ovšem nakonec stává Adam. Je napínavé pozorovat, kterak se ze slušného a citlivého mladíka stává muž poznamenaný kompromisním a posléze i zločinným jednáním (byť posunutým do podoby spravedlivé westernové pomsty). Zatímco Kaiser je starším bratrem estébáka Antona z Pout, fungujícím stejně dobře i v novém režimu, Adam je zajímavou variantou českého "chcípáka", který se přes bolestínství, zbabělost a pasivitu propracuje k mužské zodpovědnosti za svět.

Ten je obtěžkán přítomností přízraků, o kterých v další z nezapomenutelných scén filmu v klasickém countryovém songu Nebeští jezdci zpívá Waldemar Matuška. Přízraky táhnou tmou a z minulosti se vynořuje dávná vina Adamova dědečka. Není tedy žádnou náhodou, že se vyprávění odehrává v sudetském prostoru, kde straší přízraky minulosti dodnes.

Místa

Česko/Slovensko 2014, 108 minut

Režie: Radim Špaček

Hrají: Vladimír Polívka, Jan Cina, Johana Matoušková, Robert Nebřenský, Jiří Štrébl, Jakub Gogál, Ivan Romančík st., Ondřej Malý, Martina Černá, Taťjana Medvecká.

Premiéra 18. září 2014

Depresivní ladění příběhu pak do porevoluční doby plné energie a nadějí pasuje jen proto, že jde svého druhu o "vzpomínkový" film. Jeho autoři logicky reflektují danou dobu z dnešního pohledu – s pocitem pamětníků středního věku, jimž se stýská po iluzích zmarněných vnásledujících letech. Ondřej Štindl je ambiciózní autor a ukousl si tak velké sousto, že mu s ním měl pomoci skutečně silný dramaturg. Místa ovšem naneštěstí honí příliš zajíců najednou a postrádají pevnější dramatickou strukturu, což asi nejhůř působí v několikanásobném konci. Navíc autoři trpí panickým strachem z doslovnosti, takže diváka matou závažnými nejasnostmi i "nevšedními" způsoby, jak mu podat důležité informace. Kupříkladu zjistit, že jde o svého druhu retro odehrávající se v roce 1992, vyžaduje především dobrou znalost dobové popkultury. A uhádnout, co a kdy se vlastně stalo na "kótě 651", je myslím nad síly pomyslného průměrného diváka.

Místa nejsou Pouta, jsou jiná, protože na otázku se neodpovídá otázkou a do stejné řeky nelze vstoupit dvakrát. Špaček (stejně jako Štindl) se ve svém novém filmu profiluje jako výjimečný, "myslící" autor, který chce – a umí – oslovit diváky. A o kameře Jaromíra Kačera se nedá říct nic jiného, než že je báječná. Už se těším na další film, který tihle tři společně udělají.

Alena Alma Prokopová

ČPZP se stará o zdraví a pohodu nastávajících maminek i jejich dětí
ČPZP se stará o zdraví a pohodu nastávajících maminek i jejich dětí

Začátek nového života přináší do rodiny spoustu radosti, ale i starostí. Doprovází ho obavy o zdraví, změna režimu a zařizování nezbytné výbavičky pro miminko. Pomoc přichází z nejrůznějších stran. Od rodiny, přátel. Víte ale, že Česká průmyslová zdravotní pojišťovna nabízí maminkám až 3 000 Kč?