LN Je román Čarodějnice reprezentativní ukázkou vaší tvorby?
Myslím, že ano, že Čarodějnice může reprezentovat moje prozaické dílo. Nicméně je třeba dodat, že tento román vyšel ve Francii již před dvanácti lety, a od té doby jsem se samozřejmě posunula trochu jinam.
LN V Čarodějnici je velmi výrazná postava sousedky Isabely, která je nevybíravě vlezlá a upovídaná. Máte nějaký recept, jak takové lidi zneutralizovat?
Sama žádný recept nemám, musím přiznat, že jsem, co se týče takových lidí, velmi zranitelná a vždycky vůbec nevím, co si s nimi mám počít, a tak je poslouchám, dokud se sami neunaví.
LN To je ale dost únavné, ne?
Tak to zkrátka chodí...
LN Na konci románu zůstává hlavní hrdinka Lucie sama. Je všemi opuštěná, nebo naopak od všeho osvobozená?
To záleží na čtenáři, každý se v tomto směru může svobodně rozhodnout. Ani já si odpovědí na tuto otázku nejsem jistá.
LN Bývá na začátku vašich románů nějaká postava, nebo spíš myšlenka, jež má být příběhem ilustrována?
Na počátku bývá vždycky nějaký obraz: obraz ptáků, obraz čarodějnic...
LN Svět vašich románů bývá popisován jako krutý a podivný. Souhlasíte s tím?
Je pravda, že svět, který popisuju ve svých románech, je spíše krutý, nicméně si myslím, že obsahuje také notnou dávku ironie. Co se týče Čarodějnice, černá magie společně s ironií román, alespoň podle mě, spíše odlehčuje.
LN Vaše románové příběhy se často odehrávají v rodinném kruhu, a to značně nefunkčním. Je to podle vás charakteristické pro současnost?
Jsem si jistá, že široká fungující rodina je i dnes možná. Co se ale týče spisovatelské práce, vždycky je podle mě zajímavější začít s nějakým problémem, to je příběhotvornější než idyla. Na rodině je pro mě zajímavé také to, že je to vlastně vzorek, v němž lze vidět chování a city, které lze najít v celé společnosti.
LN A může být pro rodinu problém, když je maminka spisovatelkou?
Ne, naopak myslím, že je to lepší, protože jsem doma, a můžu se tak dětem víc věnovat.
LN Dá se říci, že psaní románů je pro vás jakési skrývání se do paralelních příběhů?
Já bych řekla, že je to taky spíš naopak. Když píšete, tak je nutné stále hodně číst, poslouchat a dívat se kolem sebe. Psaní románů je pro mě tedy spíše způsobem, jak se s životem vyrovnávat.
LN Vydávala jste romány v proslulém nakladatelství Minuit. Je ještě dnes, když člověk publikuje v tomto nakladatelském domě, nutné se nějak vypořádat s fenoménem „nového románu“, který kdysi vznikl právě kolem tohoto nakladatelství?
Vypořádávání se s „novým románem“ podle mě zapotřebí není. Když jsem publikovala svou první knihu, tak jsem žádnou prózu od autorů „nového románu“ neznala. Bylo mi tehdy osmnáct a můj rukopis byl přijat, takže o žádné takové kontinuitě v mém případě mluvit nelze.
LN Nejnovější knihu jste nyní ale vydala u Gallimarda. Proč jste od Minuit odešla?
V Minuit jsem začala vydávat, když ho ještě stále vedl slavný Jérôme Lindon, před šesti lety ale zemřel a nakladatelství převzala jeho dcera. Současná atmosféra už je jiná a příliš mi nevyhovovala, takže proto jsem odešla ke Gallimardovi. Je to zkrátka příběh, který skončil.
LN Píšete prózy i divadelní hry. Podle čeho se rozhodujete, zda příběh zpracujete jako román, nebo jako drama?
Všechny mé divadelní hry vznikaly na objednávku, většinou pro rádio, takže podnět k jejich sepsání přišel zvenčí. Když ale píšu román, tak mám v sobě příběh, který chci vyprávět.
LN Jednu hru jste napsala s manželem. Bylo to zábavnější, nebo naopak komplikovanější?
Bylo to zábavné. Ale jednalo se dosud o jedinou divadelní hru a myslím, že by to nemohlo fungovat i při psaní románu.
LN Vaše divadelní hra Táta musí jíst byla v roce 2003 uvedena v Comédie-Francaise. Jaké bylo přijetí?
Přijetí bylo velmi dobré. Navíc šlo tehdy o první případ, kdy v ComédieFrancaise byla uváděna hra žijícího autora.
LN Toto drama se dotýká také otázky barvy pleti. Je to stále problém současné Francie?
Mně osobně se tyto problémy vyhnuly. Ale jiní lidé je, když hledají práci či byt, mít mohou. Dotýká se to spíše těch praktických stránek života.
LN Co říkáte opakujícím se nepokojům na francouzských předměstích?
Nemám na tuto věc žádný vyhráněný názor, už docela dlouhou dobu žiju v Berlíně a tyto zprávy ke mně přicházejí jakoby z velké dálky.
LN Berlín je tedy městem, kde chcete žít?
Ano, rozhodli jsme se svobodně. Berlín je velmi pohostinné město, kde se děje spousta zajímavých věcí, zatímco život v Paříži či Londýně je v současnosti čím dál obtížnější - a taky nákladnější.
