Když Alice Nellis v roce 2011 „vtrhla“ do světa opery inscenací Glassových Les enfants terribles, zazářila jako meteor. Její další režie Kašlíkova Krakatitu sice už takovou energii neměla, ale organicky do ní zapojila další vrstvy příběhu a filmové dotáčky. V inscenaci Mozart a ti druzí pak uplatnila svůj smysl pro hravost a grotesku. Na Prodanou nevěstu nyní naroubovala proces přípravy inscenace tak tvrdošíjně, že si všechny předváděné nesnáze, které zkouškový proces v divadle přináší, s operním příběhem Jeníka a Mařenky jen vzájemně překážely.
Propojení děje inscenovaného díla se soukromými životy interpretů v civilu a při zkouškách je koncept, který nejvíc proslavil Carlos Saura svou Carmen. V opeře ho u nás třeba před pěti lety v Brně vtipně použila režisérka Magdalena Švecová, když Nápoj lásky inscenovala jako natáčení této opery ve filmovém ateliéru. A známe ho také přímo z Prodané nevěsty. I u nás byl předloni dostupný záznam z Garsingtonského festivalu, na němž přenesli děj do komunity anglického městečka roku 1957, která operu nacvičuje pro místní slavnost.
