Není pochyb o tom, že Václav Marhoul vytvořil monumentální dílo. Film, natočený podle stejnojmenné knihy Jerzyho Kosinskiho, vypráví v silných černobílých obrazech v devíti epizodách příběh malého židovského chlapce, který se musí sám protloukat drsnou krajinou válečné Evropy a bojovat s nepřátelským světem o holé přežití. Jeho strastiplná pouť je plná krutých a nenávistných střetů s lidmi, kteří ho nejrůznějším způsobem využívají a zneužívají, a jen ve výjimečných případech o něj projeví zájem jako o člověka a rovnoprávnou bytost, nikoliv jen o živý hromosvod jejich nenávisti, sadismu, nebo v lepším případě pouhého nezájmu.
  |
Jdi a dívej se. Pokud to vydržíš
Právě kontroverzní způsob explicitního zobrazování násilí ve filmu je podle prvních neformálních ohlasů v kuloárech hlavní příčinou rozdělení publika zde na festivalu a těžko očekávat, že ho v tomto ohledu nějaký další film překoná... Pondělní večerní novinářská projekce filmu byla poznamenána odchodem řady diváků, kteří pohled na krutosti - od násilí na zvířatech, přes znásilnění, bití, až k vraždám a mučení - , už neměli trpělivost snášet.
Náladu filmu přesným způsobem předznamenává - a citlivější diváky může varovat – už úvodní scéna, ve které skupinka stejně starých chlapců napadne malého hrdinu filmu, vytrhne mu jeho ochočené zvířátko a brutálním způsobem ho upálí. Další odliv diváků následoval po scéně s „potrestáním“ bláznivé vesnické nymfomanky (v podání Jitky Čvančarové), jejíž detaily si ráda nechala uniknout i autorka těchto řádek.
Sám Václav Marhoul na tiskové konferenci prohlásil, že svůj film vidí především „jako film o lásce a humanitě“, jako univerzální příběh o dobru a zlu, a o zápasu, který musí svádět každý člověk. Násilí je podle něj jen nutným rámcem celého příběhu. „Světlo je vidět jen ve tmě,“ řekl Marhoul, a pokračoval o tom, že láska se dá zobrazit dvěma způsoby: za prvé krásnými obrázky, a za druhé tak, abyste ji museli hledat, a jedině tak je pak opravdu vidět.
V tomto ohledu je příznačné, že Marhoul jako svou velkou inspiraci uvedl ruský válečný snímek režiséra Elema Klimova z roku 1985 Jdi a dívej se, zobrazující válečné hrůzy druhé světové války, rovněž očima malého chlapce (byť staršího než hrdina Ptáčete). Představitele hlavního hrdiny Alexeje Kravčenka Marhoul obsadil do jedné z mála pozitivních rolí v Nabarveném ptáčeti.
Nabarvené ptáče |
Krása a brutalita v černobílé
Jako nadčasové poselství a univerzální příběh, který by se mohl odehrát kdykoliv od středověku po budoucnost, vidí a oceňují Nabarvené ptáče také herci přítomní v Benátkách. Stellan Skarsgard vyzdvihl mimo jiné obrazovou stránku filmu i fakt, že je téměř beze slov. Snímek podle něj rozvíjí filmovou řeč a svým černobílým pojetím převážně bez dialogů se navrací k dobré tradici toho typu klasického evropského filmu, který pracuje s obrazy více než s dialogy. „Je to obrazová meditace, velký epický vizuální zážitek. Brutalita i krása se daleko lépe zobrazuje v černobílé, než v barvě,“ míní i Julian Sands, který ve filmu ztvárnil pedofilního sadistu, kterému malého chlapce svěří do péče nic netušící kněz (Harvey Keitel).
Ohledně násilí ve filmu uvedl Stellan Skarsgard, že žijeme ve světě plném násilí, a není samo o sobě špatné ho zobrazovat, ale je špatné ho vulgarizovat. Film Nabarvené ptáče podle Skarsgarda upomíná na historické chyby, které se staly, a které by lidstvo nemělo opakovat. „Umění svět nezmění,“ prohlásil známý švédský herec, „ale může dát člověku jiný pohled na věc, novou perspektivu. Je to taková mentální gymnastika, a to je právě role umění.“
Ať už Václav Marhoul získá na festivalu cenu či nikoliv, už samotná účast v soutěži je vítězstvím, které českému hranému filmu dlouho chybělo, a český film s ním v Benátkách zanechává po čtvrt století znovu silnou stopu, kterou nelze přehlédnout.
