Ve světě hrůzy, krutosti a věčně vzlínající krvavé setby nenávisti jsou poslední filmy Woodyho Allena zvláštním ostrovem utopické deviace. Vznikají na krásných místech téhle planety, ve světelných městech, kde po ulicích plných příjemných restaurací a pěkných obchůdků se starožitnostmi chodí skvěle oblečení a naladění pěkní lidé, kteří se na sebe usmívají a mají ze světa a života radost.
ČTĚTE TAKÉ: |
V tomto světě chybí žebráci, narkomani, úchyláci a masoví vrazi, zato jsou tam sofistikovaní, inteligentní a umění milující muži a ženy, kteří mezi sebou duchaplně vtipkují, flirtují a koketují. V tom světě, kde se ve „skutečnosti“ denně prolévá tolik krve a kde pravděpodobnost, že se člověk dožije středního věku a zemře přirozenou smrtí, stále klesá, se jediné zločiny páchají z důvodů milostných a spočívají v tom, že se lidé ze všeho nejraději zamilovávají, přičemž nejméně stálou světovou jednotkou je právě láska, jež je jedinou příčinou kolizí. Nikdo v tom světě ale neumírá, neboť smrt je vykázána za dveře a člověk, který je milován, žije vlastně stále.
Allenův princip slasti
Jako ve filmu Půlnoc v Paříži, kde mohou, byť jen o půlnoci, žít dál svými životy všichni ti milovaní skvělí lidé, jimž je tímto filmem vzdávána láska: Hemingway, Zelda a Scott Fitzgeraldovi, Cole Porter, surrealisté, Gertruda Steinová, ToulouseLautrec, Matisse... Žijí si tam jako nebešťané ve věčné Říši blaženosti, do které může vstoupit jen ten, kdo má sám v srdci dosti snivosti, citu a melancholie, protože to jsou vlastnosti, které jsou stárnoucímu režisérovi zjevně čím dále dražší. Zaznívaly v jeho filmech vždy, vždy se k nim nějakým způsobem hlásil („soucit, pokora, láska“: těmito slovy končí film Danny Rose z Broodwaye z roku 1984), ale nyní již zcela dominují. A obětuje jim klidně i onen sarkasmus, ironii a ostřejší pohled, jehož se kritici posledního filmu dovolávají, domnívajíce se, že to je to pravé „allenovské“. Ale není, protože Allen byl vždy spíše romantik a melancholik, a mnohem víc věcí miloval a obdivoval (vzpomeňme na dlouhý seznam důvodů, pro které stojí za to žít, který si ujasňuje protagonista Manhattanu z roku 1978), než nesnášel a vysmíval se jim. Ostatně jako nejčastější předmět ironie si posloužil vždycky on sám.
V Půlnoci v Paříži dostupuje Allenův „princip slasti“ vrcholu. Celé pojetí má blízko snovému výjevu, v němž se ty nejmarkantnější (někdo by řekl nejbanálnější) turistické obrazy vysněného města prolínají s rovinou vědomého snění. Americký mladík chce uniknout z příliš pragmatického světa americké kariéry do představ „života v Paříži“, kamsi do mansardového bytu, v němž bude psát román, protože představa „psát román v Paříži“ (a kromě toho dělat všechny ty s tím spojené věci: milovat, pít víno, klábosit v kavárnách, boxovat s Hemingwayem...) je vrcholnou romantickou touhou, vyvrcholením blaha. Únik se mu podaří oblíbeným allenovským trikem, že se zkrátka ocitne tam, kde touží být: jako Postava Kugelmasse v Allenově známé povídce, kdy se stárnoucí chlapík najednou ocitne ve Flauberově Paní Bovaryové, nebo filmový milovník Tom Baxter (hraje ho Jeff Daniels) v Purpurové růži z Káhiry (1985), který během jednoho promítání vystoupí z plátna a jde si užívat reálného světa.
Hranice mezi světem snění a reálným je přitom tou nejpropustnější linií, jakou si lze představit; ovšem jen pro někoho. Je pro snivce, kterým však hrozí, že se nakonec ve snění zcela rozplynou a zůstanou trčet ve své melancholii. Přechod z jednoho světa do druhého je ovšem také zdrojem komiky a humoru, byť to není humor každému vždy srozumitelný a zřejmý. Někdo mu nerozumí, protože mu jeho vtipnost nedochází, a jinému nesedí, neboť je až příliš - transparentní a jaksi čítankový.
Půlnoc v Paříži (Midnight in Paris)USA 2011 |
V Půlnoci v Paříži Allen zcela úmyslně pracuje s klišé a s banálními literárními představami: žádná z těch slavných, klasických postav tam není ničím jiným, než velmi povrchní představou do nich zamilovaného současníka. Výskyt těch velikánů ostatně připomíná poněkud procházku Járy Cimrmana po Karlově mostě nebo údiv chlapců ze Zemanovy cesty do pravěku, když spatřili dinosaura: v filmu tak hrdina reaguje, když uvidí u kavárenského stolku sedět Toulouse-Lautreca. A tak dále.
Půlnoc v Paříži je prý komerčně nejúspěšnější Allenův film a líbí se i v Americe, snad právě proto, že se v ní neodehrává. Je to film na samé hranici kýče, ale to je mnoho mistrovských výtvorů také a od onoho kýče je právě odděluje to mistrovství. Tak, jako ve většině svých posledních filmů z posledních deseti let Allen důkladně, pro někoho možná nesnesitelně, vytváří alternativu lepšího, snového, tedy filmového světa, v němž by se jemu samému nejspíš také dobře žilo. Ti, kteří ho mají rádi, mu to přejí. Chápou, že je to samozřejmě svět důkladně redukovaný a stylizovaný, svého druhu sofistikovaná červená knihovna pro starší a pokročilé. Ale to Woody Allen ví určitě také. A nejlíp.
