27. srpna 2018 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Máme radost z každé vydané knihy, říká zakladatel nakladatelství Rubato

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Jaroslav Tvrdoň. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jaroslav Tvrdoň. | foto: Rubato

PRAHA Rubato jsou dva: Jaroslav Tvrdoň a Petr Januš. Pražské nakladatelství založili před sedmi lety a vydali pod jeho hlavičkou přes šedesát jedinečných titulů, na které by si jinde asi netroufli, počínaje třeba ranými prózami Petera Handkeho a Georgese Pereka, konče objevy typu Édouard Levé nebo David Foster Wallace.

Není to snadná literatura, vyžaduje aktivního čtenáře – ale podle Rubata je to jediná možnost. Pro následující rozhovor měl volnější ruce Jaroslav Tvrdoň.

LN: Proslýchá se, že chcete Rubato zavřít. Co je na tom pravdy?

Spíš přivřít. Provoz malého nakladatelství je časově dost náročný. Jsem v tom sice s Petrem, ale veškerá komunikace plus administrativa je na něm. Když připočtu práci redaktora, kterou dělá, jsou to pro něj vlastně dva plné úvazky. A pokud nedělíš čas na práci a odpočinek, časem se uštveš a uštveš při tom i své okolí. Pokud by všechno klapalo, jak má, šlo by pokračovat.

Jenže stačí pár špatných překladů, nedodržené termíny a lidský zdroj je vyčerpaný, mizí radost, zůstává dřina. To nedává smysl. Takže „přivření“ Rubata znamená menší počet vydaných titulů, pouze spolehliví překladatelé a práce s textem delegovaná na odpovědné redaktory.

LN: Vydáváte především ohlasy modernismu, avantgardy, experimentu. Docela často objevujete, viz Levé nebo Wallace, ale lovíte s úspěchem i v díle takzvaných slavných, jako Handke nebo Perec. Odkud ten profil, co jste vlastně zač?

Literatura pro nás musí mít vždycky osobní hodnotu. Vycházíme z toho, že pokus o popsání světa ještě neskončil. Hledáme takové autory, kteří se o ten popis pokoušejí po svém, nově a daří se jim to. Jednomu chladně popisnými texty, jinému maximálně expresivně. Třeba zmíněný Wallace je příkladem autora, který zvládl skvěle popsat současnou Ameriku; jiní by to vzdali, on našel možný klíč…

LN: … načež v roce 2008 spáchal sebevraždu. Podobně jako rok před ním Édouard Levé. Kdo ty autory pro Rubato objevil?

To je Petrova práce.

LN: Co přinášejí zdejšímu literárnímu kontextu nového, podnětného, proč se vyplatí je číst?

Wallace v Krátkých rozhovorech s odpornými muži ukázal, kam mohou člověka dovést nová média a nové technologie. A protože v českých zemích jsme vždycky trochu pozadu za Západem, popisuje vlastně to, co nás v brzké době čeká, pokud jde o prožívání lidského života. Levé, jemuž jsme vydali Sebevraždu, Autoportrét,Deník a Díla, je pak víc technický, formální autor, který asi udělá největší radost těm, kdo berou literaturu jako konceptuální disciplínu; ve svých textech je ovšem pořád nesmírně lidský. Prostě u jednoho i druhého se má čtenář čemu naučit.

Bestseller je patnáct set kusů

LN: A Handke a Perec z vaší produkce? Jak se mění jejich obraz, daný dřívějšími překlady do češtiny?

Peter Handke je můj vyložený oblíbenec. Úzkost brankáře při penaltě byla první splátka dluhu, dneska je to klasická knížka. Druhý titul, který jsme vydali, Velký pád, je sice novější, ale i pro něj platí velejemná, rafinovaná práce s jazykem a textovou kompozicí, kterými autor reflektuje situaci dnešního člověka. A Perec? Ty knížky, Muž, který spí a Věci, jsou zhruba půlstoletí staré, ovšem nesmírně aktuální: v té první se jedinec zvolna ztrácí, rozpouští v okolní společnosti; v té druhé chce znuděný pár užívat život a vlastnit věci. Perec rozhodně nebyl jen nějaký „hračička“.

LN: V jakých nákladech vydáváte, kolik prodáte od knihy, co je pro Rubato bestseller?

Běžně vydáváme šest až osm set kusů, výjimečně patnáct set. Pokud se knize daří, prodá se do roka polovina nákladu, zbytek pak do šesti let. Ale to platí mezi malými nakladateli obecně. Líp než beletrie se prodávají knihy o designu nebo obrázkové knihy pro děti, které ale nevydáváme.

LN: U malých nakladatelů mě vždycky fascinuje nadšení, živelnost, chuť dělat věci po svém. Může to ale nakonec skončit jinak než krachem, vyhasnutím? Dovolí zdejší knižní trh, ovládaný mastodonty typu Albatros nebo Euromedia, vůbec jiný scénář?

Malému nakladateli jde vždycky o finanční zázemí a podporu, kterou pro svůj podnik získá, hlavně od státu. Přežít se dá, nemusí to skončit krachem. Záleží samozřejmě na tematické šíři, počtu vydaných titulů, marketingu. Ale nabírat zaměstnance, budovat výrobní aparát a honit bestsellery, to pro nás nemá smysl. Radši zvolníme a ponecháme si radost z každé vydané knihy. Tak se dá existovat ještě dlouho.

LN: Vydáváte hlavně překladovou literaturu, ta původní česká je v menšině. Mezi autory Rubata ale patří jedna z nejvýraznějších postav porevolučního dramatu Miloslav Vojtíšek, řečený S. d. Ch.

S. d. Ch. nás zaujal před pár lety svým čtením na Tabooku. Bylo hned jasné, že to je náš člověk. Padli jsme si do oka a začali spolupracovat. A spolupráce je to plodná a radostná. Nejnovějším výsledkem je Kniha Tutáč, fiktivní deník budoucího ministra kultury. Čtení z rukopisu vyvolalo na loňském Tabooku bouřlivý smích a sklidilo úspěch.

LN: A další z českých, jako Antonín Kosík nebo pseudonymní Roman Rops a Elsa Aids?

S Antonínem Kosíkem mne vázalo přátelství: doporučoval nám některé knihy k vydání, a dvě pro nás dokonce přeložil (Gianni Vattimo a Bruno Munari); po letech se mi pak podařilo dát dohromady sbírku jeho povídek. Roman Rops je autor z ulice, který si nás našel sám: napsal do Rubata, a bylo to. A Elsa Aids je letitý kamarád Petra…

LN: Proč vůbec kniha? Co vás k ní táhne? Víc než k divadlu, filmu, hudbě, výtvarnému umění?

Zřejmě intelektuální pýcha, pocit, že se účastníš „velké“ literatury, že ji spoluutváříš, že žiješ její dobrodružství.

Radim Kopáč, Lidové noviny
  • 0Diskuse




Najdete na Lidovky.cz