Jestli může být někdo považován za velvyslankyni současného českého vizuálního umění, pak je to bezesporu Eva Koťátková (*1982). Je držitelkou domácí ceny Jindřicha Chalupeckého, nedávno obdržela prestižní německou cenu Dorothey von Stettenové a vloni dosáhla jedné z nejvyšších met: její dílo Asyl bylo vybráno do mezinárodní sekce Bienále současného umění v Benátkách. Instalace Asyl je pro její tvorbu klíčová: propojuje se v ní "prostorová kresba" - soustava kovových konstrukcí, koláže, fotografie, performance i texty z deníků nebo lékařských zpráv. Zároveň je zde zhmotněno její ústřední téma: zkoumání jevů, které de/formují člověka.
Z výstavy Eva Koťátková, Josef Hofer - Rámy a rámce
Jestliže dříve zpracovávala dopad společenských systémů jako je školství a výchova, které přicházejí zvenčí, nyní se obrací k vlivům, které na osobnost působí z jejího nitra: k fóbiím, traumatům a halucinacím a v jejich důsledku k fenoménu nápravných zařízení, léčeben a ústavů. Právě v ústavu pro osoby s mentálním handicapem v rakouském městečku Ried žije jeden z nejpozoruhodnějších současných autorů art brut Josef Hofer (*1945), který je Evě Koťátkové spoluhráčem na výstavě Rámy a rámce. Hofer je bravurní kreslíř. Ztvárnění lidské postavy je u něj ohromující stejně jako jeho perspektivní konstrukce prostoru a dokonalá kompozice. Pro jeho dílo byl zásadní objev vlastního vzrušeného těla v odrazu zrcadla. Autoerotické zážitky následně přenáší v ateliéru na papír.
Svoboda těla kontra nucená „normalizace“
Hoferovy kresby nejsou navzdory přímočaré sexualitě vulgární, nemají záměr šokovat. Ostatně, nemají vůbec žádný záměr. Hofer je zcela bezprostřední - kreslí to, co vidí a co cítí. Nedokáže svoji tvorbu umírňovat, protože by tím ztratila svůj smysl. Jeho figury jsou zasazeny do masivních vyrýsovaných rámů, které je omezují, utiskují a deformují. Právě tyto rámy inspirovaly Evu Koťátkovou nejen jako výtvarný motiv, ale především jako restriktivní prvek, který potlačuje svobodný pohyb těla. Do výstavní síně umístila prostorové kompozice ze svařených kovových konstrukcí, které mají zdivočelá těla vymykající se řádu zformovat do žádoucích pozic a postojů. Její klece, svěráky, výztuže a další aparáty ne náhodou připomínají středověká mučící náčiní a upomínají tak, že každá nucená "normalizace" je zároveň znásilněním osobnosti.
Josef Hofer - kresba.
Součástí expozice jsou dvě videa, která jsou spíše surreálnou vizuální básní nežli tím, co jsme si zvykli chápat jako videoart. Na jednom z nich se 7 herců černého divadla – každý s jinou obnaženou částí těla (trupem, nohou, chodidlem…) – snaží dohromady složit jedno kompaktní tělo. Tato zoufalá, bezvýsledná snaha je dojemná, děsivá a směšná zároveň. Koťátková se ve svém výtvarném rozhovoru s Josefem Hoferem ptá po právu společnosti vnucovat normy, vytvářet chiméru ideálu a segregovat ty, kteří se mu vymykají. Hofer v konfrontaci s její instalací nevystupuje jako oběť systému, ale paradoxně jako triumfující osobnost, která prostřednictvím tvorby dosáhla vnitřní svobody, jež restriktivní rámce ignoruje.
Výstava ve zlínské galerii Kabinett potrvá do 30. října.
