Traduje se nadneseně, že „v letech 1900 až 1910 byla Vídeň jedním z duchovních středů světa, ale neměla o tom tušení“. Cosi bylo ve vzduchu. Vskutku se zde děly převratné věci nejen v umění, ale i v dalších kulturních či vědních disciplínách. Nová, ba revoluční hudba, literatura, architektura, kunsthistorie či pověstná psychoanalýza zde na sebe vzájemně působily a rychle posouvaly vývoj s nastupující generací.
Umění se mělo stát jakýmsi náhradním náboženstvím, nabízejícím únik před konvencemi stále více svázaným životem. Cosi se dralo na povrch. Vídeň byla pohoršena novými „výstřelky“, a současně císařská vláda moderní umění vypočítavě podporovala. Kultura byla vnímána jako dobrá zahraniční reprezentace, také se do nových proudů vkládala naděje, že zmírní národnostní třenice. Moderní umění, jež mělo sjednocovat, se tedy paradoxně těšilo oficiální podpoře právě v době, kdy se projevily první známky rozkladu státních struktur.
Tvorba mladých a odvážných se však ubírala vlastní, neočekávanou cestou.
Secese se stala ve Vídni synonymem modernosti, vzdálené povrchní líbivosti. Třetího dubna 1897 bylo založeno sdružení zvané Vídeňská secese, jehož prvním prezidentem se stal Gustav Klimt.
