Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

Kultura

RECENZE: A k Růžence se dostaví i Aladin. Inscenace Spící krasavice neví, zda cílí na dospělé, nebo děti

Inscenace Spící krasavice (2021). foto: Balet ND

PRAHA - Balet Národního divadla uvedl online Spící krasavici ve verzi slavné baleríny Márcii Haydée, která vznikla v roce 1987 pro Stuttgartský balet. Inscenaci nastudoval šéf souboru Filip Barankiewicz.
  16:00

Spící krasavice je titulem, který se pravidelně navrací v plném rozsahu na repertoár velkých souborů, pro něž je prubířským kamenem technických dovedností a fyzické výdrže. Byla koncipován jako pocta a oslava majestátnosti tzv. Ancien Régime, období 16. až 18. století, což se odrazilo v dramaturgické struktuře inscenace a výtvarném pojetí.

Inscenace Spící krasavice (2021).
Inscenace Spící krasavice (2021).

V baletu nejde jen o probuzení sličné Aurory, na jejichž křtinách nezvaná víla Carabosse vyřkne kletbu, že se v den šestnáctých narozenin princezna píchne vřetenem do prstu a upadne do spánku, ale dílo je především esencí vytříbené akademické techniky s geniálně zachycenou charakterizací postav. Představení trvá bez přestávek téměř tři hodiny, proto je nezbytné zachytit pečlivě veškeré taneční ingredience naroubované na populární pohádku, aby diváci a hlavně děti, jimž je balet primárně určen, neztráceli pozornost a neusínali spolu s hrdinkou.

Zásadní nedostatek nového nastudování ND spočívá v režijním pojetí, v němž se ztrácí logika i vyznění zásadních dějových momentů. Tak je tomu v druhém aktu při oslavách narozenin Aurory, kdy se dívka píchne o jehlici a náhle veškeré společenské osazenstvo mizí, neusíná spolu s princeznou ukládanou na lože. Bez rozpaků a údivu nad probuzením po sto letech se pak vrací všichni dvořané na scénu v třetím aktu, když předtím princ Désiré za téměř neprůhledným závěsem probouzí krásku ze spánku, „exkluzivní“ polibek sotva upoutá, když se v popředí odehrávají ještě jiné akce.

Carabosse jako symbol zla

Márcia Haydée dala ve svém zpracování velký prostor škodolibé Carabosse, kterou vnímá jako nositelku všudypřítomného zla a postavu také přiřkla mužskému představiteli. Carobosse ale nebudí strach ani na scénu nevnáší hněv – naopak je o svůj zlovolný charakter připravená v uhlazených kombinacích a gestikulace rukou s dlouhatánskými nehty tento handicap nespasí. Patrik Holeček technicky nezaváhal, ale nemohl zachránit hluchá místa – pobíhání před oponou, kterou na krajích zvedá, abychom viděli Auroru, jak cupká a vrhá se do náruče Šeříkové víly.

Bezradně pak působí jeho souboj s princem omotávaným do černé vlečky soupeře jako moucha lapená do pavoučí sítě. V tento okamžik jsou oba sólisté ztraceni ve víru režijního kolapsu. Dopátrat se v třetím aktu důvodu prezentace postav, které jsou do baletu zakomponované navíc, je rovněž zapeklité. Kromě obvyklých variací (Karkulka s vlkem, Kocour v botách apod.) tu jsou svatební hosté ze všech koutů světa. Mezi návštěvníky Aurořiny svatby se vmísí i Sněhurka se sedmi trpaslíky, tančí tu Aladin se čtyřmi sólistkami ztělesňujícími drahokamy.

Sborové party stuttgartské verze s odstupem více než třiceti let od premiéry postrádají nápaditější prostorové rozvržení a kombinace. Sóla vycházející z Petipy pak vyžadují nejen koncentraci, schopnost odstínění frázování a dynamiky ve variacích, ale i filigránskou práci s detaily.

Technické kvality tanečníků ND jsou sice nesporné, ale herecké a výrazové stránce rolí zůstávají dlužni drobnokresbu a výrazovou věrohodnost. To platí o Alině Nanu (Aurora), která nemá problémy s technickým provedením, ale tančí vedle prince bez viditelnějšího citového zaujetí. K tomu ji bohužel nevybízí ani interpretace jejího partnera Dmytryho Tenytskyyho, jenž se zmůže jen na občasný úsměv do publika, leč euforii na první pohled zamilovaného mladíka ze sebe nevykřeše. Co naplat, že vysoko skáče, měkce dopadá a jistě točí piruety. Auru taneční hvězdy vyzařuje naplno Radka Zvonařová v roli Šeříkové víly, elegantní balerína, jež provádí variace s nuancemi a vnitřním prožitkem. Výrazně nalíčený Mathias Deneux v roli potrhlého dvorního ceremoniáře Catalabutta využívá naplno svého mimicko-hereckého talentu.

Spící krasavice uváděná v budově Státní opery Praha je svým časovým rozsahem velkolepou inscenací s dobově laděným výtvarným řešením, jež zaujme jemně namíchanými pastelovými témbry rokoka. S ohledem na dětského diváka by se vyplatilo původní délku zkrátit anebo balet prezentovat ve špičkové režijní a choreografické kvalitě, kterou by zase více ocenili dospělí. Ani na jedno však nedošlo.

SPÍCÍ KRASAVICE

Choreografie: Márcia Haydée podle M. Petipy

Hudba: P. I. Čajkovskij

Nastudování: Filip Barankiewicz

Scéna a kostýmy: Pablo Nuñez

Národní divadlo – Státní opera, premiéra 29. dubna

Autor:
Témata: Hudba, Kultura

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!