RECENZE: A pak přišla Mirna a přinesla s sebou radost i smutek

Také by se to představení dalo nazvat sociologickým, genderovým či generačním. Neboť to všechno – jako i další témata – najdete v inscenaci textu Sibylle Bergové. Tato autorka 15 románů, 17 her a řady esejů a článků, která emigrovala do západního Německa, je dnes jednou z nejuznávanějších německy píšících spisovatelek, není v českém divadle neznámá. Mirna je sequel – to je divadelní hra, která pokračuje v příběhu díla předcházejícího – německé hry roku 2014 A teď: Svět!, která měla českou premiéru v květnu 2015 v Divadle X10.

RECENZE: Divadlo jako obraz. Klipovitému SpalovačI mrtvol v Národním divadle chybí životné postavy

A pak přišla Mirna byla i součástí loňského Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Tvůrci štvanické inscenační úpravy (režisér Adam Svozil a dramaturgyně Marie Špalová) si z toho předcházejícího v překladu Jitky Jílkové půjčili úryvky, aby mohli předvést na počátku divoký nespoutaný rej tří žen generace X narozené zhruba do roku 1985; rebelek, které formovala jejich nezkrotná společenská aktivita i představa, že svět jim patří a mohou jej změnit.

Já jsem svět

Hraje se na zvýšeném čtvercovém pódiu, v němž jsou otvory, diváci sed í kolem ze tří stran. To pódium nevymezuje jen hrací prostor, autorka výpravy a režisér je učinili i subjektem scénického dění. Do těch otvorů sestupují obě rebelské partnerky, jako by se propadly do zapomenutí v okamžiku, kdy se objeví Mirna a začne jiný život. Mirna naopak vytahuje z vnitřku pódia nejrůznější věci od knih, šatů až po nábytek, jímž si zařizuje svůj život. Patří ke generaci Y, zrozené na přelomu tisíciletí, jejím příslušníkům je dnes kolem 25 let; anglicky millenails, česky milenálové. Uvnitř textu se tím otevírá prostor pro napětí, které je možné nazvat dramatickým, neboť Mirna si se svou matkou nerozumí. Nejprve je jako malé dítě na překážku jejím společenským aktivitám, pak má úplně jiný postoj k životu. Nechce se o svět starat, neboť prohlašuje: Já jsem svět!

To jediné, co může učinit pro svou matku, je postarat se, aby důstojně zestárla, a pomoci jí zabalit věci, když se bývalá rebelka chystá přestěhovat z města a užívat si (trochu sentimentálně) venkovské krajiny. Ale stejně za ní přijede až dalším autobusem. Pokud přijede vůbec... Osud obou žen zůstává otevřený. Není možné necítit v tom naléhavě – stejně jako v oněch kamarádkách, které mizejí v propadlišti, kde zbývá jen háčkování – i ženskou otázku.

Je předností této inscenace, že režisér Svozil a obě herečky – Natália Drabiščáková jako matka Onna a Kateřina Dvořáková jako dcera Mirna – pochopili, že nemohou hrát individuálně charakterizované postavy, ale pouze role spojené s určitým chováním a jednáním v situaci. A daří se jim to. Výsledkem je obraz sociální interakce jako neformálního setkání dvou jedinců, kdy jednání jedné ze stran vyvolá reakci druhé. Tím vzniká šance pro groteskní stylizaci, v níž existuje konkrétní názornost zobrazující reálnost přítomnosti, aniž by se do popředí příliš dostávala reportážnost, natož akcentovaná tendence a psychologická motivace. Realistický názorný detail je také příležitostí pro dramatické ztvárnění hledání vřelé lidské blízkosti; matka s dcerou o své vzájemné vazbě vědí, řeknou si, že se mají rády – ale na empatii jako porozumění tomu druhému, pochopení, proč ta druhá jedná tak, jak jedná, co cítí a potřebuje, prostě na lidský dotek, pohlazení, o němž se několikrát hovoří, nikdy nedojde. Existuje jen překotnost doby, v níž akce, pragmatismus je vším. Tento spodní proud přisouvá dramatičnosti v představení nesporně smutek.

Leč věcná, ironická, bystře pozorující a často ostře komentující autorka textu nabízí i proud komediální, zejména v poloze současných slovních výroků a komentářů, s nimiž nahlíží život a postavení žen, které sebevědomě a rovnoprávně vstoupily do věku „tekuté modernity“; nemluvě o řadě narážek na módní intelektuální a ideové postoje. Program ke štvanickému uvedení Mirny konstatuje, že čtenáři Sibylle Bergové „tvoří průnik mezi náročnou, intelektuální literaturou a pop-literaturou“. Představení souboru Letí je této charakteristice právo: má humor, je zábavné. Ale může být také do jisté míry chápáno – jak se koneckonců na grotesknost sluší – jako smutek nad problémy našeho chaotického světa. Text i představení určité kvality tohoto druhu má. Premiérové obecenstvo obě tyto polohy vnímalo s porozuměním.