Povídka je šikovný žánr. Reprezentuje vysokou literaturu, ale má dobrou šanci i v časopiseckém mainstreamu, třeba na stránkách různých vánočních a velikonočních příloh. Anebo v rozhlase. Na malé ploše se dá zpracovat velký motiv, někdy rovnou téma. Většinou jde sice o zakázkovou práci, ale řada spisovatelů zvládne i tohle: bere to jako výzvu, hru a dobrodružství. Z příležitostných povídek pak autor sem tam vydá počet. Jako nedávno třeba Olga Tokarczuková. Jako právě teď Bianca Bellová.
Co bude, co bylo
A vůbec, „tyhle fragmenty“! Skládají docela pěkný celek. Jako kameny mozaiky, dílky puzzle. Zůstává po nich celistvý dojem. Na rozdíl od zmíněné Tokarczukové: polská nobelistka píše v každém kusu svých Bizarních povídek (vydaných česky loni) úplně jinak. Jinak vypráví, frekventuje jiné motivy, skládá ve finále různé apely. Prezentuje svět jako soubor tekutých, proměnlivých fragmentů. Jako přeludnou podívanou, která se sice živí kdesi vespod z dávných mýtů, ale navenek má tisíc a jednu tvář. Z Bellové má čtenář dojem úplně opačný. Stálý, jednolitý; jako by si jeden text pamatoval druhý, jako by o sobě navzájem všecko věděly.
Bianca Bellová, ročník 1970, se proslavila novelou Jezero (2016). Dostala za ni Magnesii Literu, a hlavně Cenu Evropské unie za literaturu, která jí pomohla obratem k překladu do dvacítky jazyků. Následovala neméně úspěšná Mona (2019). Globální celebrita typu Tokarczukové z české spisovatelky ještě není, ale má našlápnuto správným směrem. Ovšem trojice autorčiných předchozích titulů – Sentimentální román (2009), Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013) – zmizela v hlubokém stínu. Jenomže právě k jejich poetice se autorka vrací svou novinkou.
Mona a Jezero rozehrávají partii v obecných, abstrahovaných kulisách a v dějově nabité příběhové lince sázejí všecko na sebeosvobozování hrdiny. Z nejrůznějších závislostí a pastí: rodinných, dějinných, ideologických, náboženských. Obě hlavní postavy, jak Nami z Jezera, tak Mona ve stejnojmenné knize, jsou na zřetelně vývojové cestě, poznávají svá východiska, a předně: otvírají výhledy – jdou směrem k tomu, co bude. První tři autorčiny prózy jsou pak výrazně pomalejší: tempo vyprávění je pozvolné, dějová linka se rozpadá na scény, obrazy, fragmenty, a především: všechny pohledy tady míří k tomu, co bylo.
Skoro jako u Erbena
Stejný pocit má i čtenář Těchhle fragmentů. Jako by už všecko bylo. Jako by se v životech vybraných postav už všecko podstatné odehrálo. Pokud se vůbec něco odehrálo, a dny, měsíce, roky neplynuly ve všednodenních nicotnostech a existenčních stereotypech a klišé. Víc ale vystupují ty body zlomu, náhlá uvědomění a prozření, že dítě se právě změnilo jediným pohybem, gestem, výrazem tváře v dospělého; že střední věk je fuč, a místo něj na dveře neodbytně buší stáří; že občas už jsou v hledáčku jen samota a smrt. Povídky mají sice jeden spodní tah, ale na hladině pableskují různě: někdy příběhem pohne sarkasmus a krutá hříčka, jindy erotický motiv nebo hororové snění.
Ty povídky, vymodelované jako psychologické, potažmo existencialistické etudy, střídají plynule přímou řeč s popisem. Jen jednou přímá řeč zmizí a čtenář sleduje vnitřní monolog pana „hrázného“. Ten příběh je protkaný četnou symbolikou, která mu dává rovnou fatální sílu. Krajina bývalých Sudet je děsivě zjizvená, plná „vzkazů“, které tam zanechali původní obyvatelé. Pod vodou stojí zaplavené vesnice. A hrázný má omezené možnosti dialogu: buď s hajným, svým rivalem, anebo se šílenou, která u něj doma jednoho dne potratí. Čím míň je vody pod hrází, tím naléhavěji volá krajina o pomoc. Skoro jako u Erbena.
Tyhle fragmenty jsou příliš „tiché“ na překlad i nějakou větší porci slávy, jakou mají za sebou Mona a Jezero. Na to je v nich místy příliš baladičnosti a privátní melancholie. Příliš vypravěčsky dostředivého pohybu. Na literární velikosti to těm povídkám ale nebere nic. Možná právě naopak.
BIANCA BELLOVÁ: TYHLE FRAGMENTYHost, Brno 2021 200 stran |
