RECENZE: Absurdní zážitky udiveného Palestince. Komedie To musí být nebe je cennou výpovědí

Mezi zaraženými křesťany v úvodním obraze je tím nejudivenějším pozorovatelem Elia Suleiman – režisér a zároveň protagonista filmu, který navazuje na jeho předchozí tvorbu a přináší nekonvenční pohled na život v Palestině a tentokrát i mimo ni.

Elia Suleiman prochází sledem anekdotických, často absurdních výjevů v brýlích, klobouku a s doširoka otevřenýma očima: pohled dítěte nebo mimozemšťana, který vidí svět poprvé, mu vynesl častá přirovnání k americkému komikovi Busteru Keatonovi a také k francouzskému filmaři Jacquesi Tatimu. Do jejich domovin se také Elia Suleiman v novém filmu vydává a konfrontuje tamní život se svými zážitky z Nazareta.

V Paříži se nebojí zaujatě civět na ženské nohy v krátkých sukních, je svědkem mohutného policejního měření správných rozměrů hospodské zahrádky a také navštíví kancelář francouzského producenta, který by měl financovat jeho film. V New Yorku pozoruje obsesi halloweenskými maskami a zbraněmi, navštíví tamní akademický svět, sveze se taxíkem a přitom se dočká nadšené tirády taxikáře, který celý život toužil po setkání s Palestincem a teď se konečně dočkal.

Policisté jako porouchaní roboti

Jakkoli jsou jednotlivé surreálné výjevy zdánlivě nespojité a nikdy nevíme, kam nás film zavede v příští minutě, zároveň se jím vine zřetelná linka, kterou zdůrazňují opakující se motivy. Tím nejzřetelnějším jsou bezpečnostní složky – vojáci a policisté, kteří, ať v Palestině, ve Francii, nebo v Americe, jsou vždy zobrazeni jako zvláštně hroziví, futuristicky elegantní a zároveň porouchaní roboti.

V Nazaretu dokážou policisté nevidět přestupek, i když jsou dva metry od něj a vezmou si na to dalekohled, v Paříži spolu se Suleimanem sledujeme působivou choreografii policistů na segwayích, v New Yorku se policisté marně snaží „ulovit“ a zakrýt polonahou aktivistku s palestinskou vlajkou namalovanou na hrudi. To je jeden z mála okamžiků, jímž Elia Suleiman připomíná politickou rovinu toho, co znamená být Palestincem. 

Druhý takový případ je nejmrazivější moment z celého filmu. Suleimana v Palestině předjíždějí izraelští vojáci v autě, kteří si dlouho absurdně navzájem vyměňují sluneční brýle. Až poté se zjistí, že na zadním sedadle jejich vozu je dívka se zavázanýma očima. Nelze tedy říci, že by se Elia Suleiman vůbec nesnažil vyslat do světa obligátní poselství o útlaku v rodné zemi.

Celkový charakter jeho snímku je nicméně dokonale vystižen ve scéně, kde si jde Elia Suleiman pro vyrozumění od francouzského producenta. Dozví se, že producent byl nejprve nadšený, že má na stole scénář palestinského filmaře, neboť Palestincům jsou v Paříži nakloněni. Pak ale zjistil, že film je nějak málo „palestinský“ v tom směru, který všichni očekávají, a tudíž žádná podpora nebude... Elia věren své roli zprávu jen s mírně udiveným výrazem netečně vyslechne, Francouz znejistí a začne na něj mluvit anglicky.

Ze střípků jednotlivých výjevů se nakonec složí výmluvná mozaika, která pojmenovává situaci člověka, jenž je cizincem úplně všude, i doma, a zároveň je tedy tak trochu všude doma. Je to také výrazně bohatší pohled na Palestinu, než jaký utváří politické zpravodajství – ukazuje ji jako místo v současném světě, kde se jen neprotestuje a nebojuje, ale také normálně žije. Tím je To musí být nebe pro její obraz cennější než deset okázale angažovaných filmů.