11. listopadu 2018 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: ADHD La Putyky. Cesta do hlavy těch, kdo jsou ‚jiní‘

Herci byli vybráni z konkurzu, na který se přihlásilo přes 500 lidí z celého... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Herci byli vybráni z konkurzu, na který se přihlásilo přes 500 lidí z celého... | foto: Jakub Jelen

PRAHA V nové inscenaci Rostislava Nováka mladšího a Cirku La Putyka ADHD se ideálně sešlo několik momentů. Především se tvůrcům pomocí novocirkusových prostředků podařilo mimořádně obrazivě ztvárnit abstraktní materii. Dále je tu skvělý scénografický nápad, výborná hudba a sehraný, výtečně disponovaný soubor.

Rostislav Novák mladší se svým týmem vystavěl inscenaci jako proud duševních stavů, pocitů a zvratů, které zažívají nositelé poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou (anglicky „attention deficit hyperactivity disorder“ – ADHD). Tito jedinci vstupují do mnoha situací, které nezvládají, a tak se nezřídka stávají outsidery a čelí nepochopení i necitlivost okolí. Téma člověka, jež se svou výjimečností vyděluje a má potíže s komunikací, zde zaznívá stejně naléhavě jako hravě.

Tvůrci dokázali sled pečlivě vygradovaných pohybových a akrobatických výstupů propojit do významového celku, který si uchovává fantazii a metaforickou sílu, a přitom je obyčejně sdělný. Tomuto pojetí skvěle vyhovuje scénické řešení – ve středu hrací plochy je otáčivý kruh, který je zároveň značně „vachrlatou“ plochou. Ta se může kdykoliv převážit k jedné straně a herce doslova vysypat na zem, a zrušit tak pracně budovanou rovnováhu.

Kdo se neudrží, ten spadne

Kruh, který má zprvu uprostřed šplhací tyč, tak funguje jako základní vyjádření totální duševní lability, která se stále vrací. Herci naskakují, kloužou, udrží se, ale stačí málo a mohou opět spadnout. V pozadí je stěna barevně pomalovaná různými obrázky a výkřiky, které se vztahují k tématu, a nahoře je zakončená stříbrnou královskou korunou z dětských her. Vlevo pak ční vyvýšený prostor, kam herci vstupují a hovoří o sobě, jejich promluvy se střídají s zpověďmi dospělých, hlavně rodičů. Jsou plné obav a někdy i zoufalého hledání východiska.

Rosťa Novák má s ADHD osobní zkušenost, a možná i proto dokázal nejen svá traumata přetavit do pohybové řeči tak přirozeně, živelně a s velkou emocí. Ovšem vedle všeho negativního, co tento syndrom přináší, jde také o kreativitu, jedinečnost, o vhled do jiného světa, v němž je důležitá fantazie. Je to ale také svět divoký až zběsilý, který někdy bývá neříditelný.

Diváci sledují „jiné“ hrdiny od první chvíle jejich života, miminko se těžce rodí, je omotané pupeční šňůrou a musí se rychle zachránit, k životu se musí prodýchat. Na hřišti je pak každý jakoby zakletý ve svém světě, jeden tluče hlavou o stěnu, druhý metá kozelce, třetí běhá dokola – všichni, dokud nepadnou vyčerpáním… Souboje všech se všemi se opakují v různých variacích, vše se odehrává ve stálém trysku, ale nechybí ani sólo výstupy, které vyzařují zvláštní melancholii.

Hyperaktivní dítě jde do školy a má se učit číst. Nejde to, písmenka jsou jako živá, nechtějí se rovnat do slov, tanečník si s nimi pohrává, v jedné chvíli jej skoro písmena pohltí, pak z něj opadají a on u nich nešťastně leží, dokonce se chce „elkem“ zastřelit. Žongluje s nim i skládá slůvka jako vtipné glosy svého úsilí. Jsou to drobné pohybové etudy, které se slévají v hravý a výmluvný výstup. Ostatně jemná ironie je všudypřítomná – „Dobrou noc, Karlíku,“ loučí se otec se synem, ten ale šplhá po tyči a pak na ní visí jako netopýr. Další půvabnou hru představuje žonglování s bílými míčky, které se proměňuje v sofistikovanou úvahu o přehlcené hlavě.

Novák postupně a nápaditě zapojuje různé novocirkusové disciplíny, ať už je již to zmíněné žonglování, akrobacie na zemi, na tyči, Cyrovo kolo, jízda na kolečkových bruslích, nebo bizarně „bolestná“ technika „hair-hanging“. Akrobat je zavěšený na laně přes kroužek upevněný ve vlasech a v povlávajícím kostýmu roztáčí téměř křehkou baletní kreaci. Víří, jako by se chtěl rozletět, ale nemůže, hlavu pořád něco přitahuje a brzdí...

A také je tu původní hudba, která přímo srůstá s každou akcí na jevišti a téma inscenace čte po svém – má v sobě pochmurnost, divokou energii i ztišenost a odevzdání. Na závěr se kruh, kterému herci odmontují podporu, promění v ryze nestabilní prostor. Na něj se všichni snaží dostat a vybalancovat jej, tak aby na něm mohli stát. Mimo jiné ukazují, jak výtečně jsou sehraní, soustředění a slyší na každé své gesto a pohyb.

Novák inscenaci připravoval rok a půl a do konkurzu na role se mu přihlásilo přes 550 zájemců, z nichž nakonec tvůrčí tým vybral osm herců ze sedmi zemí. Sestava, která vznikla ad hoc, je ale úžasně kompaktní a napojená. ADHD je inscenace, která se vrací k prazákladům nového cirkusu, ve špičkové formě invenčně propojuje divadlo s akrobacií a cirkusovými efekty a neztrácí ze zřetele ani tvar, ani téma.

A dokonce by se dalo říct, že se svou hravostí i křehkostí tak trochu vrací k domácím předchůdcům (třeba Ctibor Turba) tohoto dnes tak oblíbeného žánru. Technická perfekce a hravost se slévají v jasně artikulovaném tématu.

ADHD

Námět a režie: Rostislav Novák ml.

Dramaturgie: Jan Tošovský

Scénografie: Pavla Kamanová

Choreografie: Thomas Steyaert

Hudba: Jan Balcar

Kostýmy: Petra Ptáčková

Světelný design: Ondřej Kyncl

Jatka 78, premiéra 21. 10. , další série představení 6.–13. 3. 2019 již v prodeji

Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky

PŘÍBĚH: Nechci druhé dítě, partner ano
PŘÍBĚH: Nechci druhé dítě, partner ano

Přítel na mě tlačí že chce druhé dítě synovi je 6 let a že by to už chtělo druhé. Jenže já druhé nechci. Když mu řeknu důvody ( jsem na vše sama nemáme ani hlídací babičku, přítel s námi nikam nechce výlet, dovolená vše sama se synem.) On si stejně mele svou ale že by něco změnil to ne.